Název výše uvedený mi nedá, abych neuvedl svůj článek citátem z knihy Jana Knoba: Český ráj a Podkrkonoší. Ten citát zní: ŻVšechny krajiny světa nesou na sobě stopy svého vzniku a svých proměn v průběhu milionů let. Všude působily různé vlivy klimatické, rozdílné záření slunce nebo ticho polárních nocí. Jenže všechny tyto dlouhodobé a mocné tvořivé prvky mají rovnocenného činitele v poměrně krátkém období života lidských generací, které vytvářely svou prací za různých přírodních podmínek vlastní životní prostředí, které bylo podmíněno také bohatstvím nebo chudobou plodnosti země. A tak lidé v souladu s vlivy přírody současně měnili i citovou náplň svého nitra a skrze ni dali krajinám specifickou odlišnost. Je to především vztah člověka k zemi, který vytváří její zvláštní ladění a určuje dojem, jakým krajina zaujme návštěvníky, kteří se s ní seznamují. Jsou kraje starých kultur, z nichž stále vnímáme stesk minulosti, ale najdeme místa, která jakoby byla nabita děním. Jsou krajiny docela jednoduché a podivně prosté nebo zase tak složité a mnohotvárné, že na první pohled se zdá, jakoby byly vytvořeny z nesourodých částí, které vzájemně nemají nic společného.® Konec citátu. Domnívám se však, že právě v těchto dvou odstavcích je řečeno vše podstatné o krajině a jsem hrdý na to, že jsem v diskusích se svým bývalým ředitelem, které se odehrávaly před více než třiceti pěti lety, významně přispěl k jejich formulování, i když jde o formulaci více méně básnickou. Leč, zamyslíme-li se nad ní, skrývá se v ní hluboká moudrost předcházejících generací, které o krajině tolik nepřemýšleli jako my, ale více s ní žili a byli její součástí. To naše současné vydělení z krajiny přišlo docela nedávno, kdy mnozí z nás začali vidět v krajině a jejím uvědomělém formování zdroj své obživy a začali ji formovat k obrazu svého vlastního vnímání. Jsou lidé, kteří budou tvrdit, že česká krajina je všude stejná. Odmítám tuto myšlenku jako zcela absurdní. Je fakt, že současný ráz krajiny vyšel z doby geologicky nedávné, z doby, kdy zde skončil silný vliv zatím poslední doby ledové a z doby, kdy první rádlo či hák zkypřil zem a pod sekerou padl první strom, aby uvolnil místo poli či stavbě člověka. Ale již dávno a dávno předtím byla česká krajina formována intenzivní geologickou činností vnitřních a vnějších sil Země a nutno říci, že tyto geologické síly se na poměrně velmi malém úseku zemského tělesa podepsaly velmi výrazně. Od starohor do dnešních dnů. Na malých plochách se tu pestře střídají výrazné geologické celky vyvřelých, usazených či přeměněných hornin, ze kterých se v minulosti a v současnosti vytvářely různě úrodné typy půd. Pestré geologické složení horninových těles mělo rovněž vliv na vznik nejrůznějších typů rudních a nerudních ložisek, takže jsme ještě v nedaleké minulosti se mohli považovat za nejrůznějšími rudami a nerudami velmi bohatý okrsek nejen v rámci Evropy, ale dokonce světa. Rozmístění ložisek však bylo i v rámci Čech velmi nepravidelné a snad jen některé rudy, například uranové se vyskytovaly ve větších areálech a ovlivňovaly významně vše živé včetně člověka. Pestré geologické podloží a úrodnost či neúrodnost půd a výškové a vodí poměry českého areálu, jež rovněž závisí na geologické stavbě, vedly v prvé fázi po dobách ledových k vytvoření lesnaté krajiny, které dominoval smíšený les a bezlesí bylo velmi vzácné. A lidská přítomnost byla vzácná a v těchto dobách neměla prakticky na vývoj krajiny většího vlivu. Byl to vliv srovnatelný s ostatními živočišnými druhy, jež se v této krajině vyskytovaly. Jak již jsem výše uvedl, zlom přišel až se zemědělstvím. Se zemědělstvím přišla i těžba rud a nerud, neboť je člověk stále více potřeboval ke své existenci. Je v nás zakotvena falešná domněnka, a to ta, že se člověk v té době choval Żekologicky® a že vycházel ve svých potřebách přírodě vstříc. Není to pravda, člověk si, stejně jako dnes, bral z přírody daleko více než potřeboval a snažil se svými zásahy krajiny upravit tak, aby mu sloužila. Vždyť kdyby se člověk choval, jak my dnes říkáme Żekologicky®, byl by v naší krajině ještě dnes hustý a neproniknutelný les a zemědělská půda by se nacházela jen po okrajích. Daleko dříve, než v posledních šedesáti letech, začal člověk scelovat zemědělské pozemky a vysoušet krajinu a narušovat ji těžbou. Možná to bylo dříve, než v období keltského osídlení, ale obrovskou ránu původní přírodě znamenala činnost člověka ve středověku, zejména v období druhé poloviny patnáctého a v šestnáctém století. Dnes tolik opěvovaná jihočeská krajina vznikla surovým zničením mokřadů, posledních pozůstatků významných geologických struktur jihočeských pánví, které vznikly před více než šedesáti miliony lety a kde žila bezesporu i jedinečná fauna a flóra. Snad přírodní rezervace Červené blato ukazuje, jak vypadala zdejší příroda před zásahem. Přesto po dvou stovkách let, a od té doby do současnosti, se vytvořila z našeho pohledu krajina lidskému oku líbezná, vyvážená, do které se mnohé prvky flóry a fauny zase vrátily. A nejde jen a pouze o tuto krajinu. Jde o každý kousek české země, který byl poznamenán člověkem. Nelze říkat, že jsou zde úseky, které by člověk nějak svou činností nenarušil. Vždyť o narušenosti či nenarušenosti krajiny rozhoduje jen náš momentální, silně subjektivní pohled a i ten je ještě navíc ovlivněn pouze obecnou znalostí těch či oněch přírodních a sociálních podmínek v krajině. Bez hlubších znalostí rozhodujeme o tom, které úseky krajiny se stávají zvláště chráněnými či které vydáme Żna pospas® stavební, zemědělské, těžební či jiné intenzivní činnosti člověka, abychom zakrátko na to litovali, že jsme učinili tak, jak jsme učinili. Rozhodujeme se dle svých momentálních potřeb a ještě spíše podle potřeb jiných, kteří ani neuznají za dobré se s tím krajem seznámit. Přesto ten kraj formujeme k obrazu svému, vytvářejíce z něj krajinu. Většině z nás se v mysli zafixovala krajina našeho dětství. My starší v ní vidíme především barokně formovanou krajinu, která u nás vznikala koncem sedmnáctého a v osmnáctém století a dotvořena prakticky byla do roku 1848, kdy slovy básníka Żčas oponou trhnul®. Od té doby do padesátých let minulého století přibyly do ní pouze rozsáhlé stopy těžebních činností, takže nás starší příliš nepopuzovaly a nepopuzují. Mladší generace vidí dnešní krajinu a považuje ji za svou. Vidí Żvelké, širé, rodné lány® protkané stále modernější silniční sítí, po které se prohánějí sebevrazi a vrazi, vidí regulované potoky a řeky a stále zpevňované hráze či břehy vodních nádrží, aby se voda nevylila. Bez nich by si krajinu představit nedovedla, neboť by to ohrožovalo jejich životní prostředí, byť zabíraných inundací řek. Ta nejmladší generace už bude znát krajinu úplně jinou, většinou průmyslovou, silně urbanizovanou a bude mít strach z kopřiv, vos, komárů a trnů trnek, aby se nepopíchala či nepřišla do styku s něčím jiný, než s baleným pečivem či uzeninou. Nejlépe vakuově. Neboť reklama je mocná a nezná slitování. Proto bude také další generace architektů krajinu tomuto obrazu přizpůsobovat. A Żhrdinové® některých hnutí budou považovat za svůj úspěch, že nebude poražen strom napadený kůrovcem a v řeznictví se nebude prodávat maso. Ne, to není ani smutná, ani veselá vize. To je realita, ke které spěje svět závislý na přemíře energie, kvůli které je schopen vést nesmyslné války, a tom, že život člověka je ceněn méně než zpronevěra peněz.

Foto - POHLED OD HOŘOVIC NA BRDY

FOTO - KRAJINA.KR-STREDOCESKY.CZ

Stránku připravil Václav CIHLÁŘ

Psaní komentářů k článkům na serveru Silvarium.cz zůstává přístupné pro všechny čtenáře. Pro vkládání komentářů je nutná registrace pomocí e-mailu. Pravidla diskusí na Silvarium.cz (Kodex diskutujícího) a stručný návod jak se registrovat naleznete zde.