Úterní krajské zastupitelstvo vybídlo k úvahámo budoucnosti Šumavy a kraje v státním a samosprávním systému naší země. Novinkou nicméně nebyla averze, kterou krajští zastupitelé cítí vůči Národnímu parku Šumava. Park se jim zkrátka nehodí do různých koncepcí rozvoje turistiky, pod tímto pojmem někteří z nich vidí Šumavujen jako místo svahů, hospod a postelí a nedokážou pochopit, že si už v turismu 21. století s nápisem Böhmerwald–Zimmerfrei nevystačí.
Obzvláště vtipné je tažení proti různým „environmentalistům,” jak jim říká bývalý hejtman Jan Zahradník, který v oblasti botaniky nedosahuje odbornosti svých kolegů z Jihočeské univerzity, kteří se staví proti kácení v první zóně národního parku a že jim, stejně jako zástupcům parku nebo ekologických organizací nebyl v zájmu principu spravedlnosti dán prostor, aby se na zastupitelstvu mohli vyjádřit. Není se tedy čemu divit, když pár dní nato přijde nominace na Ropáka roku adresovaná hejtmanovi Jiřímu Zimolovi. V rámci požadovaného principu spravedlnosti se musím ovšem hejtmana zastat, na stejném zastupitelstvu se první muž kraje postavil proti některým krokům, které by šumavskou přírodu poškodily, byť by některým podnikatelům přinesly tučné zisky.
Nevím, na kterou stranu v šumavském sporu se mám v posledku postavit. Mám informace o tajném vysazování listnatých stromů, které se potom vydává za samovolný a přirozený návrat vegetace na holiny po kůrovci, podobně jako je na druhé straně jasné, komu by zrušení národního parku prospělo nejvíce. Nicméně právní argumenty, které podporují žalobu kraje vůči národnímu parku a které zazněly na krajském zastupitelstvu, nejsou úplně bezdůvodné. Naopak pokládají v širším kontextu otázku po právním postavení kraje v českém správním systému. Je národní park více než voliči vybraná reprezentace regionu? Neměl by park, tedy organizace podléhající ministerstvu životního prostředí, konzultovat s kraji, do jejichž území zasahuje, své kroky a neměl by k nim mít respekt a podobně samozřejmě vycházet s obcemi? Možná by se potom skutečné odborné problémy, které v současnosti na Šumavě znepokojují veřejnost, mohly řešit snadněji a bez zbytečných emocí. Důležité je vidět, že Šumava je nejen otázkou botanickou, biologickou, ale že se svou kompetencí mohou přispět i odborníci na lesní hospodářství.
Sečteno a podtrženo: jednostrannost a zákopové pozice znemožňují diskusi, která je podstatou demokracie. Národní park si nemůže hrát na přísného Krakonoše, který vyprašuje kožich chamtivému Trautenberkovi. Rozvoj krásného regionu spočívá v šancích pro místní obyvatelstvo, stejně jako v respektu k životnímu prostředí. Životní prostředí nemůže být bez lidí a Šumava se zdrancovanou přírodou by přilákala o mnoho méně turistů než Šumava čistá a s trpělivostí obhospodařovaná na místech, kde nemá být dána volnost přírodě. Možná právě žaloba paradoxně pomůže k vyjasnění pozic a pojmů, což je dlouhodobě potřeba.
