Radovan Holub, Jitka Marková
O „divočině” snila na Šumavě skupina skalních ochranářů, kteří zakládali národní park, už počátkem devadesátých let minulého století. Teď se tahle myšlenka vrátila v plné síle.
Na sklonku minulého století bylo vytváření divočiny na Šumavě spojeno spíš s pozastavením výstavby lidských sídel a stagnací počtu obyvatel. To se dnes ukazuje jako utopie. Myšlenka divočiny se vrátila s novým ekologickým vedením národního parku v roce 2004. Dnes se tahle idea prosazuje na územích dřívějšího hraničního pásma, kde byla v roce 2008 vyhlášena nová území se zákazem vstupu.
Natvrdo se o divočině začalo uvažovat až v roce 2007, po orkánu Kyrill a poté, co se Strana zelených dostala na klíčové pozice na ministerstvu životního prostředí. Pracovně se novému přeshraničnímu území začalo říkat Divoké srdce Evropy. Toto území by mělo být postupně přeměněno na plochu neprostupné divočiny a dále rozšiřováno. Byla by tu zrušena síť cest, les by se vyvíjel zcela bez zásahů člověka a eventuální přístup návštěvníků by byl přísně regulovaný, jen v určitých částech roku a pouze s průvodcem. Bylo by však také možné podle pravidel této nejvyšší ochranářské kategorie celou oblast před lidmi uzavřít.
Záměr přeměnit část území byl poprvé oficiálně prezentován na konferenci o divočině v mexické Meridě v listopadu 2009. Konference se dvěma rezolucemi zavázala k tomu, že na území národních parků mezi Německem a Českem budou rozšířeny plochy divočiny a že vyzve zákonodárce v ČR a v Německu ke změně zákonů, aby kategorie „divočiny” mohla na Šumavě vejít co nejdřív v platnost.
Na české straně by se „kanadská divočina” rozkládala v nejkrásnějších příhraničních částech Šumavy zhruba mezi katastrem obcí Kvilda, Modrava a Prášily a sahala by až téměř k Železné Rudě, na opačné straně hranic by se zrcadlově připojilo území zhruba mezi nádrží Reschbachklause u Pramenů Vltavy a Velkým Roklanem. Hlavní problém je v tom, že na bavorské straně je zcela jiný turistický management než na české straně a všechno nasvědčuje tomu, že v Bavorsku by území divočiny zůstalo aspoň částečně přístupné až ke státní hranici. U nás by bylo možné celou oblast hermeticky uzavřít.
V Bavorsku je také příznivější skladba lesa – je tu víc smíšených porostů, které kůrovci umějí vzdorovat. Zařazením do takzvané kategorie Ib podle Mezinárodního svazu pro ochranu přírody IUCN by „divoká” část obou parků spadla do zcela jiného režimu než nyní. Oba sousední národní parky jsou zatím zařazeny do II. kategorie. To umožňuje - kromě až 75 % území, kde je ponechána příroda přírodě -relativně volný přístup návštěvníků. Vysoká ochranářská kategorie Ib je o mnoho přísnější - znamená velkou plochu nezměněné přírody bez trvalého osídlení, která je chráněna především pro své hodnoty. Obce i kraje přitom usilují o změnu kategorie směrem dolů, konkrétně do V. kategorie „chráněné území”, ve které je Krkonošský národní park.
Další vývoj bude patrně dramatický. V nové kauze „divočina na Šumavě” půjde o patrně nejrazantnější konflikt, kterýmůže vést až ke zmenšení parku nebo k jeho rozpadu na „chráněné území” a „divočinu” podle různých kategorií IUCN. Situace je vyhrocená zejména v Bavorsku. Proti stojí zejména obce, zemští radové a Občanské hnutí na záchranu Bavorského lesa. Ředitel parku Bavorský les Karl Friedrich Sinner se dostal pod ostrou palbu kritiky kvůli tomu, že zavedení nejvyšší kategorie divočiny před mexickou konferencí řádně neprojednal v radě parku ani s obcemi. Na druhé straně ortodoxní ochránci přírody volají po jeho odvolání, protože Sinner loni připustil velkoplošné kácení v jádrové zóně nové části Národního parku Bavorský les pomocí harvestorů s cílem zachránitmagickou horu bavorské Šumavy Velký Falkenstein před atakem přemnoženého kůrovce.
Po loňských rekordních těžbách na území obou parků si velká část veřejnosti klade otázku, jaký význam mají národní parky, kde se drasticky těží dřevo a vytvářejí holiny až desetkrát větší než v hospodářských lesích, i když podle pravidel II. kategorie by tu měly být těžby minimální. U nás se patrně odehraje podobně emotivní diskuse jako v Bavorsku. Zejména o tom, jak je možné nejvyšší ochranářskou kategorii zavést, když odporuje vládnímu nařízení, jímž byl národní park založen. Musel by být tedy nejprve přijat zákon o Národním parku Šumava, ale ten požaduje zatím jen malá část politického spektra. Paradoxem je, že Strana zelených jde do voleb s tím, že nechce zákon oNárodním parku Šumava. Přitom právě protagonisté této strany stáli u zrodu nápadu na zvýšení ochranářské kategorie části parku.
