Tak dlouho připravoval státní podnik Lesy České republiky (LČR) podmínky tendrů na lesnické zakázky, které tak dlouho kritizovali jejich odpůrci, o jejichž argumentech rozhodoval tak dlouho Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS), až se oblast lesního hospodářství v ČR dostala do stadia totální destabilizace. Skoro škoda, i když je to v našich zemích celkem obvyklé, že za to nemohou nést odpovědnost ti, kteří celou situaci zavinili – totiž představitelé lidovců a zelených, kteří byli v čele těchto odpůrců a kteří se po posledních volbách nedostali k moci.
Co ale dál?
V prvé řadě je jasné, že od 1. ledna příštího roku, kdy měly vstoupit v platnost dlouhodobé smlouvy mezi LČR a vítězi dnes již zrušených tendrů, se žádné dlouhodobé smlouvy konat nebudou. To je nepochybně situace, která negativně dopadne na celý lesnický podnikatelský sektor. Bude tedy muset dojít k nějakému přechodnému období a v současné době je asi docela jedno, jestli na půl roku, nebo na celý příští rok. Vedení LČR, ministerstva zemědělství i vládní reprezentaci tak či tak čekají místo jednoho střetu o podobu lesnických zakázek střety dva, navíc při obhajobě dvou různých (překlenovacího a následného) systémů. Když už je to tak, bylo by možná dobré nyní už někam nespěchat, příští rok přežít v improvizaci a připravit skutečně systémové řešení obchodních vztahů státního podniku a lesnických a dřevozpracujících firem.
Kardinální politickou otázkou (o ekonomické není třeba diskutovat, neboť tam je vše zcela zřejmé) přitom bude, zdali má být strategií státu získat maximum příjmů do státního ruzpočtu prostřednictvím zisku LČR na úkor podnikatelů v lesním hospodářství, nebo naopak. Kdo by si přitom představoval, že bude pravicově laděná současná vládní koalice podporovat podnikání, ten by se ale velice spletl. Její ambicí je totiž - zjednodušeně řečeno - zestátnit obchod s dřevem, z něhož se mají právě výrazně zvýšit zisky LČR. Pomineme-li skutečnost, že taková idea je v naprostém rozporu s ideou „malého, štíhlého státu” či „podporou podnikatelů”, což mají všechny stávající vládní strany ve vínku, musí být logickým výsledkem takového kroku snížení počtu pracovních příležitostí v obvykle nejchudších oblastech českého venkova a pokles příjmů a tedy kapitálové zajištěnosti všech podnikatelských subjektů v oblasti těžby a zpracování dřeva bez ohledu na to, jestli je někdo malý, střední nebo velký. Balík peněz točících se v lesním hospodářství v ČR je totiž jenom jeden. Jestliže si přitom nejlukrativnější část – obchod – ponechá ve své režii dominantní subjekt na tomto trhu – LČR (což je v současnosti diskutovaný přístup k budoucím dlouhodobým tendrům), musí samozřejmě všichni potenciální smluvní partenři LČR z tohoto balíku dostat méně. Je to zhruba stejné, jako kdyby zemědělec zasel, ošetřoval, hnojil a sklidil obilí za nějakou úplatu sám, ale obilí už mu prodal a tržby si nechal stát.
Pokud se idea obchodu s dřevem v režii státu skutečně prosadí, lze očekávat na tuzemském trhu krachy značného počtu podnikatelů, včetně, nebo možná spíše více těch malých, které odpůrci původních tendrů obhajovali. Ne že by se trh neměl vyčistit, byť nikdo zatím neměl tu odvahu říci, že v naší zemi je příliš velké množství příliš malých podniků, zejména menších pil, z nichž nemalá část bude muset skončit tak či tak. Problém ale je, že z trhu by měli odejít ti nejméně konkurenceschopní, což se ale při avizovaném zestátnění obchodu s dřevem velmi často nemusí stát, neboť v takovém případě rozhodují obvykle „správné kontakty”. Další problém je, že by se našem trhu mohlo uživit více podnikatelů, kdyby se nezvyšoval export dřevní suroviny do zahraničí a k dřevu vytěženém v ČR by byla u nás přidávána vyšší přidaná hodnota. Tak by se mohly uživit i ony diskriminované menší pily vyrábějící specifické zboží v malých specifických sériích na lokálním regionálním trhu. K tomu ovšem části z nich chybí vůle (a ti by měli skončit) a dalším potřebné technologické vybavení. Kdyby přitom stát podpořil v rámci všech možných „Programů rozvoje venkova” tuzemské zpracovatele a umožnil jim například dostupnost příslušných technologií, mohla by být situace o poznání lepší. S tím ale souvisí celková filosofie obchodu s dřevem a již zmíněné lesnické zakázky (tendry). Pokud bude totiž po zestátnění obchodu s dřevem v oboru menší množství peněz, protože podstatnou část vyluxuje stát, bude splácení úvěrů nutných k pořízení nových technologií (to je totiž celkem standardní podpora státu k jejich dostupnosti) složitější a pro mnohé stejně nedostupné. A to nemluvím o tom, jak efektivně bude stát (LČR) s vytěženým dřevem obchodovat, i kdyby nakrásně použil aukce nebo burzy. Burzy u nás nemají tradici a nehrají roli cenotvorného institutu, takže lze při poptávce po surovině od státu velmi snadno spekulovat a zcela shodit (jako truc LČR) nebo zcela nelogicky vyšroubovat (jako nástoj k odstranění konkurence) cenu dřeva prakticky kdykoli. A pro aukce to platí také. Suma sumárum – odpůrci tendrů v praxi dosáhli minimálně v současném období stavu, který dobře popsal nesmrtelný Jára Cimrman: „Jak chudák do ještě větší nouze přišel”.
