Asi před čtrnácti dny byl v tisku uveřejněn zajímavý článek „ Šumava potřebuje klid zbraní” od pana Radovana Holuba, bývalého mluvčího NP Šumava.
Autor je dlouholetým znalcem nejen Šumavy, ale především historie stávajících šumavských problémů, a s většinou jeho argumentů proto lze souhlasit. Nelze však souhlasit s jeho tvrzením, že v současné době probíhá na Šumavě likvidační boj, ve kterém ani jedné straně nejde o kompromis, ale o mocenské prosazení vlastní pravdy.
Pro svůj komentář použiji autorova pojmenování obou stran tj. na zasahovače a nezasahovače. Jak autor sám vysvětluje, zasahovači si žádají zásahy proti současné kůrovcové pandemii šumavských lesů a nezasahovači říkají, že kůrovec do šumavských lesů patří, vždycky tam byl a že příroda si pomůže za pět až deset let sama. Dovoluji si tvrdit, že na Šumavě nejde o žádný likvidační boj, protože výsledkem „boje” nemůže být a ani nesmí být vítězství, natož likvidace jedné či druhé strany. Jako příznivec zasahovačů tvrdím, že jediným reálným východiskem je kompromis.
K ekologické stabilitě Šumavy totiž vedou dvě cesty. Biologická, spojená se samovolným vývojem přírodních procesů vedoucí k destrukci lesních porostů přírodními vlivy, tedy i kůrovcem, a cesta klasická, lesnická, kdy člověk přírodě pomáhá a kůrovce likviduje. Podstatou péče o lesy národního parku by však neměla být priorita ani jedné či druhé cesty. Podstatou péče by mělo být kompromisní spojení obou cest. Tam, kde člověk udělal v posledních stoletích při kolonizaci přírody chyby, měl by je svojí aktivní činností napravit. Lidskou činností pozměněné a nepřipravené lesní ekosystémy by se měly na změnu koncepce péče připravit především změnou zastoupení dřevin a strukturou lesa. Jak lesníci říkají „ co člověk pokazil,mái napravit”.
Na druhé straně bezzásahová místa, kde se nechá přírodním procesům volný průběh, by měla mít svoje pravidla vyplývající z dosud neexistující dlouhodobé koncepce, v tomto případě spočívající mj. i ve stanovení rozsahu a prostorového uspořádání tzv. bezzásahových území.
Tak vážný problém je nutné dohodnout a ne jej realizovat plíživou cestou neustále se měnících procent bezzásahovosti, navíc za pomoci následků orkánu Kyrill.
Proto zasahovači prostřednictvím svojí petice Zachraňme Šumavu odmítají realizaci názorů jedné skupiny vědců, nezasahovačů a volají po kompromisním řešení, které by bylo výsledkem jednání širokého spektra odborníků, zástupců samospráv a vlastníků lesních pozemků z obou stran hranice.
Národní park Šumava zcela určitě ano, ale za zcela jasných podmínek a za zcela jasné dlouhodobé koncepce jeho vývoje, využití pro turistiku a rozvoj obcí, na jejichž území se rozkládá.
