Rád bych reagoval na rozhovor Ivana Breziny s lesníkem a majitelem dřevozpracující firmy Jiřím Štichem. Rozhovor s titulem Šumavu zabíjejí ekologisté vyšel v renomovaném měsíčníku 51 PRO (v NP pod názvem Kdo zabil Šumavu? , 4.3.2008).
Jako mluvčí Správy Národního parku Šumava i jako publicista, který na Šumavě žije od roku 1989 a situaci v Národním parku Šumava sleduje od jeho vzniku, bych se rád vyjádřil k dvěma věcem - k problému suchého lesa a k nařčení současného ředitele Správy Františka Krejčího z nečistých obchodů, které měl osnovat se svým tchánem v roce 1993.
Národní park Šumava byl založen roku 1991, tedy několik let před tím, než problém odumírání lesů začal být na Šumavě skutečně razantní. Když se ukázalo, že správně vedený národní park s bezzásahovou zónou (tak byl NPŠ na začátku koncipován) povede v některých bezzásahových zónách ke vzniku suchého lesa, starostové šumavských obcí se odchýlili od svých původních představ z roku 1991 a začali požadovat lesnické zásahy proti kůrovci podobně jako v hospodářském lese. Situace ale byla mnohem složitější: V té době tu už byly ministerstvem životního prostředí schválené bezzásahové zóny NPŠ, které měly zůstat nedotknutelné. A za hranicemi NPŠ ležel Národní park Bavorský les, kde se na většině rozlohy parku nijak lesnicky nezasahovalo a nezasahuje. Bavorský park je sice menší než náš, ale má větší plochu, která je ponechána samovolnému vývoji. Při tak masivním náletu kůrovce od bavorských sousedů bylo možné buď lesnické aktivity potlačit nebo drasticky kácet a otevíráním porostů větru tím zadělávat na další kalamity.
V průběhu boje o Šumavu vystoupilo postupně mnoho subjektů, z nichž každý měl jiné představy. Jeden chtěl to a druhý zas ono. Mezi tyto subjekty patřilo ministerstvo životního prostředí a ministerstvo zemědělství, vedení správy parku, různorodé skupiny vědců, ekologičtí aktivisté, starostové. Tedy celá plejáda institucí, z nichž každá požadovala jinou „správnou cestu”. V roce 1995 se po instalaci nového vedení parku narychlo změnila zonace, původně celistvé první zóny byly roztříštěny na 135 ostrůvků, v nichž se později začalo zasahovat, a na celém území se začalo drasticky těžit. Změny ve špičkové politice, ve vedení ministerstva a parku tenhle chaos ještě posílily. To vedlo k silně medializovanému vyhrocení boje dvou koncepcí: aktivní ochrany lesa a samovolného vývoje (na části území parku). Nikdy ale nebylo zcela jasně řečeno, jakým směrem se na Šumavě má jít. A pokud jeden nebo druhý směr zvítězily, tak se okamžitě zaktivizoval směr druhý, začal svolávat nátlakové akce, semináře a terénní pochůzky. Takže situace na Šumavě začala připomínat kyvadlo.
Proč na Šumavě uschly smrkové lesy na výměře cca 2% plochy parku? Jednak jde o globální klimatické vlivy, jednak to bylo dědictví po smrkovém plantážnictví, které v západní Evropě pomalu dožívá. Většina uschlých porostů na Šumavě je ale v oblasti horských smrčin, kde listnáče (až na jeřáb a místy přimíšený buk) přirozeně nerostou a cílem tam tedy není a ani nemůže být smíšený les. Tyto porosty se po kůrovci úspěšně samovolně obnovují, protože kůrovec v nich není žádný cizí škůdce, ale původní druh, důležitý pro jejich obnovu. Takto přirozeně vzniklé porosty začínají mít přirozenou hloučkovou strukturu a jsou odolnější proti větru a kůrovci, což potvrzují zbytky více než dvěstěletých porostů, které zde bez zásahu člověka přežily větrné i kůrovcové kalamity. V žádném případě tedy neobstojí argument, že v bezzásahových zónách nový les nevznikne či že vzniknou monokultury smrku. Poučky o škodlivosti kůrovce platí pouze pro smrkové plantáže na dříví. Těm, kteří je chtějí aplikovat v národním parku, lze jen stěží uvěřit, že jim nejde o dřevo. Dnes na těch plochách, kde se kácelo, dodnes zůstávají velké, těžko zalesnitelné holiny. Jen tam, kde byly zelené stromy chráněny suchým porostem, a v porostech s hloučkovou strukturou, které vznikly přirozeně, se polomy nekonaly. Pravda je, že tato mozaika odumřelých a živých stromů není hezká na pohled a prudce se odlišuje od tradičního pojetí zeleného hospodářského lesa s holinami.
U aféry s tzv. prodejem Šumavy jsem byl osobně přítomen jako novinář. Několik slov na vysvětlenou: 7.10. 1993 odvolal tehdejší ministr František Benda ředitele správy NP a CHKO Šumava Jiřího Kece údajně kvůli aféře s tzv. prodejem Šumavy. Šlo však jen o záminku! Tou záminkou byl návrh smlouvy s firmou Parkservis, která však vůbec nevešla v platnost, protože ředitel parku Jiří Kec i šumavští starostové se proti ní hned při prvním projednávání postavili. Nynější ředitel a tehdejší náměstek správy parku František Krejčí se jednání kolem Parkservisu vůbec nezúčastňoval. Proč tedy byla kauza Parkservisu tak nafouknuta? Cílem bylo zastavit a dekapitovat ekologické vedení parku. Už 30.4.1993 byl na tiskové konferenci MŽP zdůrazněn názor, že je třeba zastavit ekologické vedení parku a vytvořit v parku servisní organizaci. "I když má správa NPŠ zájem obrátit park ve skutečnou divočinu, je třeba zdůraznit, že takový názor je pro nás nepřijatelný. Ze Šumavy prales mít nechceme,” řekl Aleš Šulc, tehdejší ředitel sekce ochrany přírody a krajiny na MŽP. V den odvolání „ekologického” ředitele Jiřího Kece jednal ministr František Benda s několika starosty šumavských obcí na Horské Kvildě. Na "tajemné setkání s ministrem" se mělo původně dostavit sedm starostů, ale nakonec se to rozkřiklo a přišlo přes třicet lidí. Cílem tajemného setkání bylo zajistit si podporu starostů pro razantní změnu politiky parku po odvolání Jiřího Kece, řeč byla ale jen o jeho organizačních nedostatcích, nikoli o návrhu Parkservisu. Nový ředitel Miroslav Filip měl už v roce 1994 v parku začít natvrdo těžit, ale s těžbami váhal. Podle dobových dokumentů neustál tlak lesnické lobby. Během jeho vedení byla navržena smlouva, podle níž se mělo vyvážet 150 000 kubíků do zahraničí přes českobudějovickou firmu Dendros a měl být obnoven výhled těžeb, zpracovaný Lesprojektem z Českých Budějovic v r. 1992. Miroslav Filip však s touto proměnou národního parku na lesní závod vnitřně nesouhlasil, a proto odstoupil, údajně ze zdravotních důvodů. Je tedy zcela jasné, že na Šumavě šlo tehdy především o dřevo, nikoli o vykonstruovaný prodej Šumavy. Pokud by totiž Parkservis řízený tchánem současného ředitele Františka Krejčího skutečně začal na Šumavě pracovat, silně by konkuroval představám tehdejších špičkových politiků o „servisní organizaci”, kterou chtěli zřídit. V období po roce 1995 se na Šumavě ostatně natropilo nejvíc chyb a jejich následky nejsou odstraněny dodnes.
publicista, mluvčí Správy Národního parku Šumava
