Příliš mnoho státu a příliš mnoho politiky – to je stručné vyjádření příčin všech současných kauz týkajících se státního podniku Lesy České republiky. Včetně té poslední, týkající se podivného nákupu počítačů za 150 miliónů korun.
Lesy České republiky (LČR) jsou už proslaveny svými nepřehlednými zakázkami na cokoliv od prodeje dřeva po nákup počítačů, rozdávanými bez řádných výběrových řízení. Jenže to jsou jen symptomy toho, že většinu lesů u nás ovládá polostátní monopol. Zatímco v jiných odvětvích stát často nemilosrdně rozbíjí velké soukromé firmy, LČR jsou dominantním dvoutřetinovým vlastníkem lesních porostů v zemi. Navíc jsou i hlavním obchodníkem se dřevem.
Jde o monopol se všemi negativy umocněnými ještě tím, že jde o monopol státní.
Ten pak vydává ostatní podnikatele se dřevem do rukou státních úředníků. Manažeři LČR jsou totiž pochopitelně dosazováni státními úředníky či přímo politiky. Vedení podniku pak pochopitelně nemá zájem dělat nic pro změnu současné situace, a navíc jde na ruku soukromým lesnickým a dřevozpracujícím firmám napojeným na politické strany.
Všichni se přitom zaštiťují tím, že stát musí vlastnit lesy, jinak by nezodpovědní soukromníci lesy „vyholili” a občané by ani neměli kde sbírat houby a borůvky. Stát přitom ale skutečně dvě třetiny lesů na svém území vlastnit nepotřebuje. Zejména proto, že podstatná část porostů v Česku jsou lesy hospodářské, určené k produkci dřeva, nikoliv rezervace vybudované pro ochranu přírody. To je zcela jednoznačně prostředí vhodné k soukromému podnikání. Navíc i privátní hospodaření v lese obsahuje zákonné povinnosti opětovné výsadby porostů a péče o ně. Jenže to řada lidí vůbec netuší. Netuší ani to, že v rozporu s emočními výkřiky rozličných ochránců přírody v našich lesích zejména v posledních letech dřeva výrazně přibývá, ani to, že takzvané čisté smrkové monokultury existují pouze na deseti procentech našeho území. Každopádně se ve většině zemí EU pohybuje podíl lesů vlastněných státem kolem 15 až 20 procent, přičemž nejde o lesy hospodářské.
Je proto s podivem, že se zatím žádný z polistopadových ministrů zemědělství odstátněním LČR vážně ani nezabýval. Prvním, kdo tabu privatizace prolomil, byl současný ministr Petr Gandalovič a okamžitě za to sklidil kritiku napříč politickými stranami. Včetně své domovské ODS. Přitom čím větší podíl státu a čím je více státních lesů, tím menší prostor pro normální, tedy ne státem regulované podnikání, naopak tím větší prostor pro protekcionismus a korupci. Není-li nicméně díky odporu neinformované veřejnosti a politiků, kteří jsou s lesním podnikáním propojeni, průchodná „tvrdá” privatizace, nabízí se alespoň kompromisní varianta podstatnější část státních lesů dlouhodobě pronajmout. Sice to v praxi skutečnou privatizaci oddálí, ale alespoň to poskytne větší prostor pro podnikání. Stát se také musí vzdát své pozice v tuzemském obchodu se dřevem prostřednictvím z 50 procent soukromé a z 50 procent státní společnosti Hradecká lesní a dřevařská společnost.
Kromě toho je nutné obchodovat dřevo v daleko větší míře než dosud na otevřených trzích, tedy na burzách a prostřednictvím aukcí. To umožní vstupovat do obchodních vztahů i firmám, které nejsou smluvními partnery LČR, rozšíří se tak podnikatelský prostor a na trhu se dřevem bude větší konkurence. Je ale jasné, že jakýkoli zásadnější zásah do podmínek pro některé firmy a lidi dobře zavedených bude mediálně propírán a kritizován. I tak je to nutné učinit.
