Při tradičních rekultivacích se příliš mrhá penězi a jejich efekt bývá protismyslný. Dnes se na tom shoduje většina odborníků. Věhlas české rekultivační školy po více než sto letech vyprchává. Na tvrdých lidských zásazích při začleňování uzavřených lomů, výsypek či skládek popílků do krajiny už striktně bazíruje jen několik posledních rekultivátorů starého ražení. A bohužel i zákon. Prosadit přirozenou sukcesi, tedy samovolné šíření bylin a živočichů, kterým se nejlépe daří na člověkem převrstvených horninách a zeminách či na cizorodých popílcích, dosud znamená tanec mezi paragrafy několika zákonů.

Poznání, že nejlepším rekultivátorem je sama příroda, zrálo u nás velice dlouho. Soustavnějšímu využívání tohoto přístupu však tvrdě bránily rigidně pojaté technické rekultivace, měnící těžební prostory zpátky na les a zemědělský půdní fond. I za cenu nepřiměřeně velkých nákladů a nesmírného ochuzování biodiverzity české krajiny. Je velkým paradoxem, že v době největší těžby například v pískovnách byla v prostoru lomu mnohem rozmanitější populace rostlin a živočichů, než je nyní po dokončené technické rekultivaci. Vědecké poznání značně předbíhá českou realitu. Vědci se proto koncem loňského roku rozhodli vydat stanovisko navrhující nápravu. Kromě zvýšení biologické diverzity a celkové přírodní hodnoty obnovovaných území slibuje i úsporu finančních prostředků z veřejných zdrojů.

Záhy po zveřejnění stanoviska se k jeho osmi autorům připojilo dalších 235 biologů, geologů, geografů a jiných přírodovědců a ochranářů. Jako by se protrhla přehrada. Martin Škorpík ze Správy Národního parku Podyjí k podpisu připsal: „Jsem šťastný, že myšlenka, která mi leží v hlavě roky a kterou se snažím při všech příležitostech prosazovat, má už veřejnou podporu. Přechodně vznikající biotopy, biotopy narušovaných povrchů a tak dále patří k nejohroženějším. Jsem ochoten se zapojit do jakékoli akce, která bude usilovat o změnu přístupu k technickým rekultivacím.”

Botanik Jan Šašek z Agentury ochrany přírody a krajiny se pustil do kritiky: „Drahé osívací a dosazovací rekultivace jsou jen pastí na peníze. Příroda sama nejlépe zaceluje lidské rány nejpřirozenějším způsobem – sukcesí. Tu můžeme podpořit vhodnou modelací terénu, víc nebývá téměř nikdy třeba. Rekultivační lobby hraje na city obyvatel a politiků – musíme napravit, co se poničí. Nepravdivý argument! Tento objem peněz bych si uměl lépe představit na opravu chátrajících historických objektů nebo vysazování alejí.”

Jihočeský přírodovědec Jiří Řehounek, spoluautor obou dokumentů, upozorňuje, že například severočeské důlní výsypky mají 90- až 100procentní potenciál pro přírodě blízkou obnovu. Plocha odtěžených jihočeských pískoven je natolik velká, že tu vedle sebe mohou existovat všechny způsoby využití. Pro přirozenou obnovu přírodovědci ani ekologičtí aktivisté nepožadují víc než pětinu rekultivací. I s tím však mají nebetyčné problémy. „Nejcennější na opuštěných lomech a pískovnách je, že v jejich půdě nejsou žádné živiny,” zdůrazňuje Řehounek. A vysvětluje: „Naše krajina je značně přehnojená a některé druhy rostlin to špatně snášejí a hynou. Proto k obecným zásadám patří nenavážet na rekultivované území žádné skrývkové živiny.”

Jaká je však současná praxe? Tomáš Gremlica z Ústavu pro ekopolitiku, který na 83 lokalitách po celé republice koordinuje projekt Rekultivace amanagement nepřírodních biotopů v ČR, uvádí běžný postup technických rekultivací: „Do pískovny chudé na živiny nejprve navezou velmi úživnou ornici a do ní vysázejí některé druhy stromů, nejčastěji borovice nebo křížence topolů. A protože lesnickým kultivátorům se to líbí, vysázejí je pravidelně do rovných řádků. Nezůstává tu žádný prostor pro nějakou nepravidelnost, natož pro chaos, kterým se prosazuje příroda.”

 Letitou zkušeností s rekultivacemi doplňuje Gremlicu profesor Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Pavel Kovář: „Za minulého režimu platila povinnost, že všechny těžbou poškozené plochy se musely vrátit určenému využití. Nikoho však nezajímalo jak. Proto se neúživný substrát převrstvil hlínou a zasela se tam nějaká směska bylin, která byla zrovna k dispozici. To když šlo o zemědělskou půdu. Pokud tam měl být les, přivezla se sadba ze školky.” A jak to celé dopadlo? Opatření většinou skončila tak, že nesplnila účel. Místní přírodní prostředí nepřijalo naseté druhy a na přehnojené navážce se uchytily kopřivy a podobné rostliny ze zanedbaného dvora. Vysázené stromy svými kořeny narazily na neúživné podloží a zahynuly. A obě plochy časem obsadily nalétané dřeviny. A nastala přírodní sukcese, ale na zapřenou.

Tato praxe však pokračuje! Nevládní organizace píšou v dopise vládě: „Nastávají například zcela absurdní situace, kdy rekultivační firma těžkou technikou zlikviduje samovolně vznikající les vhodného druhového složení. A na jeho místě je po nepřiměřeně rozsáhlých a nákladných terénních úpravách vysázen opět les. Tvořený však vyrovnanými řadami dřevin, mnohdy druhově neodpovídajících stanovištním podmínkám.” A shrnují: „Současná podoba lesnických rekultivací vede ke vzniku biologicky a často i lesnicky nevhodných monokultur.”

Příroda na rozdíl od rekultivátorů nemá stále nataženou ruku. A dokáže dělat zázraky – tam, kde vminulosti byla těžbou písku nebo cihlářské hlíny narušena nejvíc, je dnes nejrozmanitější. Rovněž opuštěné kamenolomy leckdy patří k divům přírody, pokud je člověk nestačil zlikvidovat zavážením odpadů. Při obnově přírodě blízké by mnohem významnějšími ostrovy biodiverzity mohly být i současné obří pískovny i mnohem mohutnější uhelné velkolomy. Ponechány spontánnímu vývoji by dle teorie profesora Kováře mohly být stabilizujícím prvkem v zemědělské krajině. „Představíte-li si, že je obklopují natolik nestabilní polní kultury, jako jsou lány kukuřice nebo řepky, uvědomíte si potřebnost ostrovů divočiny pro případ, že by krajinu zasáhla nějaká živelní pohroma. Posloužily by jí jako zdroj obnoveného života,” upozorňuje Kovář. Jejich využití k rekreačním účelům by nebylo na škodu.

V tom se s ním shoduje i hydrobiolog Ivo Přikryl. Jezera, která mají v budoucnu vyplnit jámy severočeských povrchových dolů, mají vedle přírodního i vysoký rekreační potenciál. Ani přírodě na březích opuštěných pískoven nebudou nijak na škodu vyšlapané pláže. Ba naopak. Stanou se zárukou pro existenci některých druhů, které vyžadují právě takové zacházení.

Co je po rekultivaci důležitější? Ekologická stabilita území, nebo návrat každého kousku půdy do zemědělského půdního fondu? Takové otázky si klade i zástupce těžařů štěrkopísků Karel Lorek ze společnosti Českomoravský štěrk. Je přesvědčen, že doba je zralá pro změnu ve prospěch stability. Jeho pohled nemůže být ovlivněn firemním zájmem, protože povinně naplňovaný fond sanací a rekultivací žije samostatným životem bez ohledu na prosperitu firmy. I těžaři mají lepší pocit, navrací-li se území, které opustí, přírodě, než když se na něm uměle vytvoří monokultura.

Bylo velmi obtížné najít odborníka, který by se ztotožnil s dosavadní rekultivační praxí. Stal se jím teprve Konstantin Dimitrovský z České zemědělské univerzity. Je přesvědčen, že plevelnou vegetaci na opuštěných výsypkách je třeba vymýtit a území vrátit zemědělství. Coby autoritě v oboru mu bylo svěřeno vypracování závazné metodiky rekultivací, kterou by se měly řídit útvary životního prostředí v krajích a regionech. Ve stejném duchu přednáší studentům. Napsal sám nebo spolu se Stanislavem Štýsem a dalšími autory knížky o rekultivacích. Jméno jedné z nich vystihuje sílu i slabiny tradičního přístupu: Tvorba nové krajiny na Sokolovsku. Právě tohle jiní odborníci, kteří se hlásí k nové iniciativě, už nechtějí – vytvářet nové krajiny.

Je až neuvěřitelné, jak rozsáhlé lomy štěrkopísků mohou být uprostřed první české biosférické rezervace UNESCO a zároveň Chráněné krajinné oblasti Třeboňsko (CHKO). A druhým divem je, jak se vytěžené prostory rychle dokážou navracet přírodě. Samovolně je osídluje pestrá mozaika mokřadních společenstev s vegetací suchých i vlhkých písků, nálety vrb, břízy, borovice či osiky. Vzácná masožravá rosnatka tu v nebývalém počtu okupuje okraje mokřadů. O kus dál jsou naopak rostliny vyžadující suchá a slunná místa. Stejně pestrá je škála vzácných živočišných druhů. To vše na územích, na nichž se po těžbě podařilo správě CHKO ubránit přírodní sukcesi. Na většině míst se dál zalesňuje a „zkulturňuje”. Orgány Lesů ČR a půdního fondu jsou často mnohem radikálnější než těžaři.

Už se však ví, který postup je podstatně levnější a přírodně stabilnější. A který zároveň umožňuje, ba vítá přiměřené rekreační využití – a v protikladu k tomu postupy, u nichž je jedno i druhé nemožné. Je jistě důležité pro potomky pěstovat hospodářský les a hlídat, aby jim nechyběla orná půda. I to se však musí dělat jinak. Budeme generací hlupáků, nepodaří-li se prosadit do zákonů rovnoprávnost pro návrat přírody.

Psaní komentářů k článkům na serveru Silvarium.cz zůstává přístupné pro všechny čtenáře. Pro vkládání komentářů je nutná registrace pomocí e-mailu. Pravidla diskusí na Silvarium.cz (Kodex diskutujícího) a stručný návod jak se registrovat naleznete zde.