Kvůli některým, nedobře stvořeným právním předpisům z oblasti životního prostředí jsou občané honěni, vyslýcháni a trestáni za naprosté fikce. Především je to zákon č. 282/91 Sb., jenž již v roce 1991 založil Českou inspekci životního prostředí (ČIŽP) s působností v ochraně lesa. V tomto zákoně je řada nových pojmů, které ale nejsou definované. Proto každý úředník ve správním řízení, a co je horšího, i každý soudce si tyto pojmy může vykládat podle svého. Nové pojmy bez definice (např. klíčový pojem „funkce lesa jako složky životního prostředí”) vedly k tomu, že umožňují sankční postihy za virtuální skutkové podstaty - tedy praxi zneucťující právní teorii demokratické společnosti.
Čin ohrožovací
Příkladem mohou být aplikace tzv. činu ohrožovacího. U tohoto činu je z hlediska lesnického při aplikaci zákona č. 282/91 Sb. zásadní, že se ohrožovacího činu dopouští ten, kdo vlastním zaviněním vytvoří podmínky pro ohrožení nebo poškození životního prostředí v lesích biotickými nebo abiotickými činiteli. Není však řečeno:
1. Co se životním prostředím v lese má rozumět. Definici životního prostředí můžeme najít v zákoně o životním prostředí č. 17/91 Sb. Ten se nezabývá jen půdou, vodou, vzduchem, živočichy a rostlinami, ale bere v § 2 ohled i na člověka. Ministerstvo životního prostředí však chce chránit přírodu pro ni samotnou, a to praktikuje bez ohledu na člověka, který je vlastně brán jako narušitel přírodních procesů, škůdce. Čin ohrožovací podle zákona č. 282/91 Sb. tedy postihuje, aniž definuje to, co má být ohroženo nebo poškozeno. 2. Vznik podmínek v zákoně uváděných však nemusí být příčinou ohrožení ani poškození ani funkcí lesa jako složky životního prostředí, ani prostředí v lesích. Efekt může být jak záporný, tak neutrální či dokonce pozitivní.
A co je horšího, náš Nejvyšší správní soud (NSS) se vyslovil k jednomu rozsudku v tom smyslu, že není třeba dokazovat, co konkrétně bylo ohroženo nebo poškozeno. Na rozdíl od trestního řízení, v němž platí povinnost uvažovat míru společenské nebezpečnosti činu, se tady nemusí ani dokázat, co bylo jen ohroženo či skutečně až poškozeno a v jaké míře. Tím se dostáváme do naprostého rozporu s dalšími paragrafy zákona č. 282/91 Sb., který v § 1, 2 a 3 mluví o funkcích lesa jako složky životního prostředí. Tyto funkce uvedený zákon nedefinuje, ale přesně říká, co má inspekce činit: zkoumat, co a jak se s těmito funkcemi stalo, proč se to stalo atd. a co s tím, aby se to zlepšilo. Ale inspekce nezkoumá žádnou funkci lesa a její ohrožení nebo poškození. Posuzuje poškození produkce dřeva, tedy majetku. A poškození majetku je ztotožněno se škodou na životním prostředí v lesích. Jelikož se v případě činu ohrožovacího nemusí nic v terénu vyšetřovat, ba není nutné ani rozlišit ohrožení od poškození, stává se celá záležitost zcela virtuální skutkovou podstatou. Soudně-znalecká praxe přináší doklady, jak náležitá šetření i v případech údajných škod na prostředí v lesích v řádu statisíců, ba i desítek milionů korun jsou věcně ničím nepodložené fikce. Podle NSS se má vycházet z ideje „lesa jako celku”, což je domněnka zcela nesprávná, věcně ničím nepodložená fikce právní, která odporuje vědeckému poznání.
Měřítko poškození životního prostředí
V praxi se setkáváme s tím, že se hodnota poškození životního prostředí vyjadřuje v ceně neoprávněně vytěženého dřeva. Ale existuje nějaká kauzální vazba mezi tím, co prodáváme z lesa, a životním prostředím v lesích? Jako soudní znalec v oboru ekologických funkcí lesa jsem byl pozván k případu v jižních Čechách, kde inspekce zjistila poškození životního prostředí v lesích v hodnotě více než čtyřicet milionů korun.
Vlastník v podstatě udělal opožděnou probírku nebo předčasnou těžbu mýtní, při níž reálné zakmenění možná až 1,5 či 1,6 snížil na jedničku - porost zůstal plně zapojený. Inspektoři odhadli hodnotu poškození životního prostředí podle množství dřeva na odvozním místě. Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti ve svém revizním posudku dokonce našel zlepšení stavu jedné z funkcí lesa. Je tvrdou otázkou ke stavu práva: postup ČIŽP byl po stránce právní správný, po stránce reálné skutkové podstaty realitě vzdálený. Takto formulované právo je vlastně neprávem z hlediska lidských, občanských a vlastnických práv v demokratické zemi. Není to záležitost dokonce ústavního charakteru?
Porušení lesního zákona nemusí škodit přírodě
Existuje právní domněnka, že každé porušení lesního zákona, jenž chrání přírodní zdroj, je poškozením životního prostředí (zákon 17/91 Sb.). Avšak ne vždy se životní prostředí poškodí i zásahy odporujícími lesnímu zákonu. Vždy je nezbytné konkrétní vyšetření v terénu. Uveďme další příklad: Smrkový porost páté bonity na Brněnsku, tedy v poměrně teplé a suché nížině, kde smrk není vhodný - už z hlediska vodní bilance nemůže prospívat, dostala v restituci stará paní. Inspekce jí v tom lese našla tři stromy opuštěné kůrovcem. Bylo to zanedbání ochrany lesa proti zákonu o lesích a podle zákona č. 282/91 Sb. a popřípadě i podle zákona č. 17/91 Sb. bylo tedy možno shledat vážně poškozené životní prostředí a majitelka lesa měla platit vysokou pokutu. Co na životním prostředí v tomto smrkovém lese mohlo být poškozeno? Kdyby kůrovec celý tento smrkový les zničil, tak z hlediska přírody samé bude jen dobře. Byl poškozen majetek, byl možná ohrožen majetek sousedů, protože na něj mohl kůrovec přeletět, ale z hlediska přírody samé se nic škodlivého nestalo. To je příklad toho, že všechno, co je proti zákonu o lesích, nemusí být škodou na životním prostředí či na funkcích lesa.
(Pokračování na str. 12)
(Dokončení ze str. 11)
Zásadní problém ve vazbách zákonů
Druhou velkou tematikou je postavení zákona o lesích vzhledem k zákonům o životním prostředí a o ochraně přírody. Zde jsou dvě naprosto protikladné myšlenky. Jedna vychází z toho, že lesní legislativa v celé své historii přímo nebo nepřímo také chrání lesy jako významný krajinný prvek, tedy i funkce lesa jako složky životního prostředí. Toho se rozumně chytila i legislativa životního prostředí, například zákon o životním prostředí č. 17/91 Sb. praví, že poškození životního prostředí nastává znečištěním nebo zásahem proti předpisům o hospodářském využití přírodních zdrojů. Zákon stanovil pojem přírodní zdroj, který také v § 7 definoval. (Jak však dále uvádím, zákon č. 167/2008 Sb. už lesy nemá jako přírodní zdroj, což je důkaz nepromyšlenosti anebo děsivé jednostrannosti naší legislativy v ochraně přírody a kulturní krajiny.) Kdo postupuje proti lesnímu zákonu, může se tedy dopouštět činu proti životnímu prostředí. Jak již bylo řečeno, bez šetření o podstatě dějů není ovšem možné vydat oprávněný posudek, a tím spíše ne rozsudek.
Podobné je tomu se zákonem o vodách. Také v tomto případě právo v něm formulovalo paragrafy přesně definující zásahy a jevy, které ohrožují a poškozují životní prostředí kulturní krajiny a z toho hlediska je zakazuje či přikazuje tlumit či eliminovat.
Zákon rušící jinou legislativu
Dalším tematem je nikoli ohrožování a škoda konkrétního občana, ale škoda celospolečenská, a to velice závažná. Zákon č. 114/92 Sb. o ochraně přírody a krajiny (ve znění pozdějších předpisů) je formulován jako ochrana přírody, včetně přírody v krajině pro přírodu samu. Jeho zcela jednoúčelová idea nehledí na to, že nežijeme v pustinách Aljašky, ale v kulturní krajině střední Evropy a člověk je součástí naší kulturní a obytné krajiny. Nejostřeji se to projevuje v § 90, který říká, že státní orgán ochrany přírody může na určitém území zrušit platnost zákonů o lesích, o vodách a dalších. Zákon o lesích chrání trvalost existence funkčního lesa v krajině, zákon o vodách (č. 254/2001 Sb.) má paragrafy, které jmenovitě uvádějí, co by se nemělo dít, aby byla krajina uchráněna před erozí vodním živlem. A najednou orgán ochrany přírody může rozhodnout, aniž na cokoliv jiného přihlédne, že příroda sama pro sebe zasluhuje naprostou ochranu, vyloučí platnost zákona o lesích i o vodách, ale vůbec nemusí uvážit, že vlastně začal porušovat zásadní zákonná pravidla na ochranu životního prostředí (zákony č. 17/91 a č. 282/91 Sb.), což není oprávněn. Takže podle mého názoru státní orgán na ochranu přírody postupuje proti zákonům o ochraně životního prostředí. To je věc společensky nesmírně závažná a paradoxní, jak ukazuje vývoj nakládání s lesy na Šumavě. Představitelé ministerstva životního prostředí neustále odmítají dokonce i diskusi o svém počínání poukazováním, že lesy národních parků nejsou lesy hospodářskými. V tom mají pravdu, leč jejich nepřihlížení k rizikům pro životní prostředí krajiny a škodám na majetcích v okolí může být v rozporu se zákony jimi samými iniciovanými. A odmítání diskuse se příčí mravům demokratického řádu - němečtí kolegové to mají za známky sklonu k politice ekofašismu.
Les nyní už není přírodním zdrojem
O trvalém udržování naší podivuhodné zákonodárné dílny v ochraně přírody svědčí nový zákon č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě. Definuje zcela nově přírodní zdroje. Jsou jimi, jak uvádí, půda, horniny, voda podzemní i povrchová a chránění živočichové a rostliny. Takže například les už není přírodním zdrojem. Zato se stal přírodním zdrojem třeba rys, brhlík, koniklec, mravenec či dřevokazná houba v lese. Tím jsou popřeny zákony, které mluví o hospodářském využití přírodních zdrojů, protože, jak lze hospodářsky využívat chráněného živočicha? Přírodním zdrojem, zřetelně zase nahlíženo výlučně jen z hlediska ochrany přírody pro přírodu samu, může být jen takový lesní ekosystém, který je v zákoně obsažené tabulce typů lesa. Jde většinou o řídce se vyskytující typy, snad kromě horských smrčin. Je však zásadní otázka, zda funkce vyjmenovaných lesů jsou chráněny i pokud to jsou funkce prospěšné pro krajinu a lidskou společnost. Zda nejde jen o ochranu těch přírodních procesů v nich, které umožňují, aby ve zmíněných lesích mohl žít chráněný organismus.
Klíčová otázka budoucnosti lesnictví
Souvislosti lesního hospodářství s legislativou lesní, vodní, životního prostředí a ochrany přírody jsou součástí rozporů mezi idejemi o smyslu lesů jako obnovitelného přírodního zdroje pro lidskou společnost. O tento smysl aktuálně soupeří dvě ideje, které přerostly v ideologie s jejich doktrínami, tedy i s nástroji k realizaci. Zabývali jsme se tak trochu s ideologií environmentalismu (úžeji řečeno ekologismu). Naprosto jednoúčelově vidí lesy jako přírodní objekt pro přírodní organismy. Existuje další závažná ideologie ekonomismu, která také zcela jednoúčelově hledí na nakládání s lesy jako výrobnami tržních statků jejich vlastníků (občanů, obcí i státu). Obě tyto ideologie vyrazily do světa z USA v 80. letech minulého století. Ideologie ekonomismu právě ukázala svá rizika rozšířením hospodářské krize z USA do celého světa.
Jaksi stranou zůstala idea víceúčelového využívání lesních zdrojů jak k produkci ekologicky příznivé dřevní suroviny, tak k zajišťování veřejně prospěšných funkcí lesů environmentální a sociální povahy s diferenciací v různých druzích vlastnictví lesa, jak to odpovídá kulturní obytné krajině, v níž od věků žijeme, i vlastnickým právům demokratického systému. Celé minulé půlstoletí evropské lesnictvo z vlastního popudu hledalo cestu k realizaci transformace lesního hospodářství v sektor, jehož ekonomická struktura má dvě rovnoprávné složky - lesní výrobu tržních statků a lesnické služby environmentální a sociální povahy. Nemělo však ideologů ani s mocí peněz, ani s působivostí nové víry v ekologickou spásu planety Země. Takže budoucnost lesnictví se nachází stále na vážkách - spíše mezi dvěma extrémy než alternativami obecného blaha. V Evropě lesničtí vědci momentálně diskutují o „přelomové době lesnictví” ve vnímání smyslu obhospodařování lesů: o potřebě nabízet společnosti jak dřevo, tak lesnické služby pro krajinné životní prostředí a pohodu jejího života. Bez této transformace hrozí marginalizace lesnictví a jeho stlačování do čím dál menších areálů pro výlučnou produkci dřeva. O ostatní lesy se mají starat jiné profese - důsledky prezentuje dnes u nás krajina na Šumavě. Frapantní, aktuálně běžící selhání ekonomismu ve světovém hospodářství situaci s lesy dále komplikuje jejich vlastníkům i společnosti vůbec.
