A lidem, kteří si jí budou prohlížet, má otevřít oči. Bez obalu totiž ukazuje nejen šumavskou krásu, ale i stále se zvětšující plochy napadené kůrovcem. „ Je to realistický obraz Šumavy na počátku 21. století,“ říká v rozhovoru Zdeněk Roučka.

Ve svých knížkách se obvykle věnujete historii. A teď současné téma a letecké fotografie. Jak se to stalo?

Šumava kouzelná a umírající je takové neplánované dítě. Já jsem spoluautorem, snímky nafotil Milan Váchal. A už to příjmení Váchal a název knihy Šumava kouzelná a umírající evokuje trochu vzpomínky. Znalci, kteří se o to zajímají, jistě ví, že v roce 1931 vyšla kniha Josefa Váchala, která se stala jedním z nejvýznamnějších uměleckých děl 20. století Šumava umírající a romantická. A slovo umírající je v případě Šumavy dnes stále více než aktuální. Je to burcující titul. Dnešní situace Šumavy je totiž poněkud drastičtější než ta původní.

Proč Šumava umírající a proč kouzelná?

Každý, kdo se o Šumavu trochu zajímá, tak určitě sleduje vývoj tamních smrkových lesů. Už o tom bylo hodně napsáno, spousta lidí je z toho poněkud unavená a nemá na to vyhraněný názor. Já vím jedno. Šumava umírá a do osmi let tamní lesy uschnou nebo se promění v holiny. Nechci se přít s ekology i s lidmi, kteří si to nemyslí. Jasným vysvědčením, ukazujícím, kam se Šumava dostala především za poslední roky, jsou právě snímky a fakta v naší knize. Můžete se sami přesvědčit unikátním pohledem z výšky letadla, jak vypadají odumřelé lesy napadené kůrovcem. A stále se rozrůstají. A ještě něco, letos jsou v Národním parku Šumava rekordní těžby – 300 tisíc kubíků dřeva, což odpovídá asi stejnému počtu stromů. Malý dovětek. Na jeden hektar dospělého lesa se nachází asi 400 stromů. Co je na tomhle ochranářského? To je drancování. A vzhledem k tomu, že Šumava je naše velké kulturní dědictví a že Národní park Šumava je placen z našich daní, tak jsou lesy trochu majetkem nás všech. A já jsem tímto projektem chtěl trošku vyburcovat veřejnost. Fotografie nelžou a mají velkou sílu. Dokážou s lidmi pořádně zamávat. Navíc se nikdy nesmířím s tím, že mi někdo brání chodit po historicky legálních cestách.

Ne všechny fotky jsou ale burcující a drastické. Více než polovina je jich krásných.

Ano, tahle knížka má jeden primát. Je to historicky první titul, který Šumavu ukazuje formou leteckých fotografií. Milan Váchal je fotil během léta podle mého přesně stanoveného plánu. Poslední snímky vznikaly v říjnu po sněhové invazi, která nás trochu překvapila. Jsou to naprosto čerstvé, aktuální a pravdivé fotografie.

Jaké očekáváte reakce čtenářů?

Víme už , že kniha vzbudila velký ohlas, dokonce i v Senátu, protože ji zaštiťuje plzeňský senátor Jiří Šneberger. Vím, že se dostane třeba i k prezidentovi Václavu Klausovi. Je mi jasné, že například někteří fanatičtí ekologové se na ni budou tvářit divně, ale ty obrázky tam prostě jsou. Mrtvá šedivá barva je od zelené velice dobře k rozeznání. Je to takový varovný prst. Každý, kdo si knížku prolistuje, tak mu určitě přeběhne mráz po zádech, protože uvidí, že situace není dobrá. Nebo jinak, situace je dnes už zcela mimo kontrolu! Nejvíce je to patrné kolem Plešného jezera. Z toho je dnes šedivé mrtvé koloseum kolem jezerní plochy. Už brzy tak bude vypadat např. i jezero Laka. To docela bolí.

Kam ten vývoj ještě může spět? Jaké řešení pro záchranu navrhujete vy?

Já nejsem odborník, to zdůrazňuji, nicméně se o to velmi zajímám. A absolvoval jsem nejrůznější debaty s různými předními lesními odborníky a zároveň na to mám svůj tzv. „srdcařský názor“. Po celé Šumavě se hodně pohybuji už více než 15 let znám ji jako málokdo a chci, abychom si všichni uvědomili, že jde o stromy, o přírodu a vlastně o nás všechny. Kde jsou stromy, je i voda, a kde pramení voda, tam tečou řeky do údolí. A když všechno do sebe zapadá a je v pořádku, tak i my žijeme ve zdravém prostředí. Jenže na Šumavě začala kola povážlivě skřípat a skřípou už dlouho. A do budoucna se možná docela jasně zastaví. Řeknu jeden drastický katastrofický příklad. Naši společnost napadne neznámá nemoc, která začne zabíjet hlavně lidi v produktivním věku od 30 do 60 let. A ti, kteří zodpovídají za zdravotnictví, řeknou zděšené veřejnosti: Buďme v klidu, jesle, školky, školy, gymnasia a učiliště jsou přece plné děti, které jednou dorostou, tak jaké očkování. Zdravotníci jsou v tomto případě fanatičtí ekologové.

Znáte i historii Šumavy, jak se s kůrovcem bojovalo dříve?

To by bylo na dlouhé povídání. Les je kulturní dědictví, které nespadlo z nebe a je tu staletí. Každý, kdo se o ně má starat, tak by to měl dělat s velkou pokorou a s tím, aby tu lesy zůstaly i pro další generace. Já mám spoustu odborných materiálů o tom, jak se třeba o les pečovalo za Schwarzenbergů. V lese byly obrovské peníze, ale aby vydělával, tak musel být zdravý a pak může mít i nějakou budoucnost. Lesnické povolání za Schwarzenbergů, to bylo něco úplně jiného než dnes, kdy jsou lesníci odstaveni trošku na jinou kolej a lesu vládnou ekologové. Dříve, když na jaře docházelo k rojení kůrovce, věnoval se tomu celý obrovský lesní personál, nejenom lesníci, ale i veškeré pomocné síly. Všichni byli ve střehu a když se kůrovec začal s prvním jarním oteplením rojit, tak nezbývalo nic jiného než najmout rychle lidi a po celé Šumavě se porazilo třeba až několik tisíc stromů. Říkalo se jim lapáky a stromy se porážely vlastně proto, aby se do nich kůrovec zavrtal. Po vylíhnutí larev se stromy likvidovaly, loupala se z nich kůra a spalovalo se to. Obětovaly se tisíce stromů v celé Šumavě, které se v tom obrovském masivu téměř vytratily, aby se zachránily celkové plochy. Byl to těžký boj a ne vždy úspěšný. Dnes je však politika taková, že si stromy musí poradit samy. Smrk jako by byl definitivně odepsán. A výsledek vidíme. Mně jako laikovi a člověku, který miluje les, může říkat kdokoliv cokoliv, ale výsledky jsou takové, jaké jsou a já s tím nemohu souhlasit. Mám oči. A vidím to, co vidím.

Kolik hodin vlastně nad Šumavou fotograf Váchal nalétal?

Bylo to téměř 100 hodin. Letecká fotografie je velmi technicky náročná a ovlivňuje ji nejenom počasí, ale i průhlednost krajinou nebo to, jestli je právě po dešti. Některé lety byly předčasně ukončeny . Milan Váchal nafotil asi čtyři tisíce fotek z výšky přibližně tři sta metrů. To jsou pro představu tři plzeňské věže nad sebou. Nafotit běžné snímky krajiny umí v podstatě každý, kdo se do letadla posadí, nicméně naše knížka je kromě celkových pohledů hlavně o detailech, o úhlech pohledu a famózní ostrosti snímků. Váchal fotí z letadla s pomocí teleobjektivu, což je velmi náročné. Už jen udržet fotoaparát tak, aby to nebylo rozmazané, je umění. Například oblétáváte vrchol Ostrého a máte na to pár sekund, abyste chytil správný úhel a nepotkal slunce. Bez jakéhokoliv přikrášlování musím říct, že Milan Váchal patří rozhodně k jedněm z nejlepších fotografů leteckých pohledů. Ať se o tom každý v té knížce přesvědčí sám. Jsme hrdý na to, že jsem byl iniciátorem celého projektu.

Co může čtenáře v knížce překvapit?

Jsou tam třeba krásné záběry meandrů Vltavy před začátkem Lipna, které nemůžeme ze břehu nikdy vidět, divoké obrazy Křemelné, Vltavy, obrovský Mrtvý luh, nebo horští velikáni, detaily Javoru, Falkensteinu, Trojmezné nebo Ostrého.Jsou tam ale i fotografie té zkázy a snímky, které odhalují nová místa, jimž zkáza hrozí, ale mlčí se o nich. Nešlo to obejít a vyhnout se tomu.

Třeba?

Třeba Stožecké skály, které jsou velmi oblíbené v blízkosti centra Stožce. Jsou už dnes vlastně v podstatě na odchodu. Přitom tam stačilo vykácet pár stromů, aby se zachránily a na těch fotografiích je to vidět. Tyhle skály dopadnou úplně stejně jako třeba Třístoličník nebo okolí Plešného jezera. Stromy tu budou kompletně sežrány. Odhalujeme tam jako první ještě jednu obrovskou tragédii a to jsou velmi cenné rozsáhlé Rokytské slatě, dříve Weitfelerské. Jde o jedno z nejcennějších území, které ochránci nazývají zelenou oázou Šumavy a vždycky o nich prohlašovali, že tam kůrovec nikdy nebude. Tak se dobře podívejte na fotografie v této knize. V roce 2010 tam hrozí obrovský průšvih. Turistům nesmyslně zapovězené Rokytské slatě začnou usychat také, už se tak děje teď a na snímcích je to brutálně vidět. Uvědomme si, jaké množství potoků v té oblasti pramení a co to může znamenat do budoucnosti. Bude to obrovský problém. Ekologové jsou v klidu, příroda si poradí. V těchto extrémních místech ale roste malý smrk do výše 1,5 m také i několik desítek let!

Ochránci přírody poukazují na to, že pod mrtvými stromy rostou malé stromky.

Přirozená obnova lesa je normální věc. Řeknu k tomu jen jedno: hektar zdravého dospělého lesa váže asi sedm tun uhlíku. Ovšem dospělého lesa. Týká se to zhruba stromů ve stáří od sedmdesáti do tři sta let. A ty už na Šumavě skoro nejsou, protože je žere kůrovec nebo byly vytěženy. A malé stromky jsou vlastně jen na okrasu, neprodukují nic. A kde mají všichni tihle zastánci jistotu, že ten strom se zase v budoucnosti nepotká s kůrovcem? Jestli bude mít lýkožrout zelenou jak má teď, tak si myslím, že potká. Do budoucna prostě nic optimistického. Ale Šumava je přesto dál krásná, těšme se z ní.

Budou moci lidé vidět šumavské snímky Milana Váchala třeba ve větší velikosti?

Uvažujeme o tom, že bychom v příštím roce někde přímo na Šumavě uspořádali v sezóně obrovskou výstavu fotografií , kde budou právě tyto a samozřejmě i jiné snímky. Tahle akce má podporu Jihočeského tak Plzeňského kraje. Myslím si, že je třeba, abychom to všichni viděli, protože jde o stromy. Strom není kukuřice nebo řepka, aby vyrostl za rok, roste staletí. Měli bychom se trochu probrat a uvědomit si, že les je něco, co prostě potřebujeme k životu.