Do české krajiny se vracejí unikátní zvířata, jež byla v minulosti vyhubena. Horské lesy Beskyd a Šumavy už obývá slušná populace rysů. Ve skalách Českého Švýcarska či Broumovska nebo na kostelních věžích v Praze opět hnízdí sokoli. Nad třeboňskými rybníky krouží orli mořští. Do stále více řek se vracejí bobři, kteří od nás zmizeli před dvěma sty lety.

Ale se vzácnými zvířaty přichází nový úkol i pro nás: musíme se znovu naučit s nimi sdílet krajinu, což jsme desítky i stovky let nedělali. Myslivcům to očividně působí potíže, a proto pytláci soustavně odstřelují vzácné rysy a tajemní zabíječi kladou otrávené návnady na orly. Ale výzva nekončí u myslivců. Týká se rovněž nás ostatních.
Nejde pouze o to, aby myslivci pochopili, že v krajině obývané velkými šelmami nemají exkluzivní monopol na zabíjení srn, nebo aby turisté v beskydských kopcích -stejně jako na Slovensku - věděli, jak se chovat, když potkají medvěda. Většina problémů v našem spolužití se zvířaty může být mnohem subtilnějšího rázu.

Můžou za to bobři! Opravdu?

Malým náhledem do našich rezerv budiž nedávná lokální „katastrofa” na Šternbersku na střední Moravě. Novinové titulky informovaly, že vinou bobří hráze na potoku Bystřice potok zaplavil louku, kde se pasou krávy. Splachy z pastviny poseté výkaly jej tak silně znečistily, že nebylo možné vodu upravit na pitnou. Podle tohoto scénáře se viníkem stal kdysi vyhubený savec, který díky migraci z Rakouska i znovuvysazení v Chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví osidluje nová místa.
Zdá se, že přísně chráněný bobr se přemnožil a nyní sklízíme nežádoucí ovoce špatně zasazeného stromu ochrany přírody. V médiích se začalo spekulovat o tom, jaké kroky zahájit k tomu, aby bobři narušující nesporný veřejný zájem -dodávky pitné vody - mohli být odchyceni a jejich domov - bobří hráz - odstraněna.

Leč některé senzace nejsou tak senzační, jak se na první pohled zdály. Kdo u všech všudy povolil pastvu dobytka na břehu potoka, který je zdrojem vody pro tři okolní vesnice? Po každém větším dešti by nastal stejný problém i bez bobří hráze. Navíc, ač podrobnější vyšetřování České inspekce životního prostředí zatím není ukončeno, zdá se pravděpodobné, že za znečištění dotyčného potoka může spíše porucha výše položené čističky v Moravském Berouně a vývěry podzemních pramenů, které jsou díky vyššímu obsahu manganu nevhodné pro úpravu na pitnou vodu. Což vypadá méně spektakulárně než přetékající bobří hráz.

Bobři, rysi či orli nebo divoké pralesy jsou součástí české krajiny - stejně jako staré aleje, pokosené louky i boží muka a moderní domy. Tvoří ji místa, která vznikla díky práci stovek generací lidí, i kousky přírodní divočiny. Proto se vracející se vzácná zvířata těší velké popularitě.
V každém případě i zde platí, že učit se soužití s divokými tvory je o poznání náročnější než jejich prostý obdiv do doby, než se objeví první problémy. Většinu konfliktů však jde rozumně řešit, aniž bychom zvířata odchytávali nebo přemisťovali „někam do divočiny”. Bobří hráz ohrožující lidské statky lze například perforovat dlouhou trubkou, která zajistí pokles hladiny. A divoká příroda bude tak divoká, jakou se rozhodneme přijmout. Mohou to být horské pralesy, kde stromy nejen rostou, ale také padají nebo usychají, či přirozeně meandrující vodní tok s bobřími hrázemi. A je namístě připomenout, že ve výsledku může mít revitalizovaná, přírodnější krajina i ekonomické výhody.

Je to buď-anebo

Když se před patnácti lety v New Yorku rozhodovali, jak řešit problém špatné kvality vody, měli dvě možnosti. Buď postavit novou úpravnu, nebo revitalizovat okolí jezera, odkud metropole čerpala vodu. Výkup pozemků pro obnovu lesa sice nebyl laciný, ale v součtu vyšla akce levněji minimálně o šest miliard dolarů a město ušetří 300 až 500 milionů ročně na údržbě složitých technických zařízení na úpravu vody.

A podobné to je i s českou krajinou: buď dáme prostor také přírodě a jejím obyvatelům a naučíme se žít tak, abychom eliminovali střety s některými vzácnými druhy, nebo budeme pokračovat v industrializaci krajiny a pro jistotu se postupně zbavovat všech potenciálně konfliktních zvířat. V prvním případě můžeme výhledově počítat přínosy a služby, které nám přírodní prostředí zdarma poskytuje. V druhém případě však budeme stále více doplácet na chybějící takzvané ekosystémové služby, jež spočívají v zadržování vody v krajině, čištění vzduchu, ochraně půdy nebo příjemném prostředí k odpočinku a relaxaci. A v takové krajině budou chybět i její perly, vzácná zvířata.

O autorovi: Miroslav Kutal, zoolog, autor pracuje v Hnutí Duha Olomouc