Autor: MARTIN UHLÍŘ
Rubrika: Téma
Tropické pralesy mizejí, střídá je oceán sóji a palmového oleje. Vymírání živočichů a rostlin probíhá zřejmě nejrychleji v celé historii planety, která navíc vstupuje do období rychlých klimatických změn. Co s tím? Problémy už nelze řešit každý zvlášť.
Varhanní hudba duní potemnělou katedrálou Nidaros v norském městě Trondheimu. Je pozdní podzim, léta Páně 2007 a obrovská loď jednoho z nejvýznamnějších evropských kostelů, ve středověku známého jako Kristův chrám, jako by náhle nesymbolizovala křesťanskou pokoru, ale naopak moc a bohatství Severu. Snad je to tím, že dnešního večera přišlo na koncert v kostele mnoho netypických návštěvníků: Afričané, Arabové, Indové v tradičních oděvech, muslimové, buddhisté - zkrátka lidé nejrůznějších ras, národů a vyznání.
Nesourodé publikum v chrámu tvoří účastníci světové konference s poněkud komplikovaným názvem "Ekosystémy a lidé - biodiverzita pro rozvoj - cesta do roku 2010 a dále". Scéna podbarvená zvukem varhan vystihuje, oč v jednáních na konferenci vlastně jde: Sever, který po staletí bez zábran využíval zbytek světa, si uvědomuje, že planeta má problém, jejž bohaté státy samy nevyřeší. Chudší země ovšem nejsou zrovna nadšené představou, že by tíha řešení dopadla hlavně na ně.
Než se letoun rozpadne
Poněkud úřednicky nudný pojem "biodiverzita" označuje nejčastěji rozmanitost rostlinných a živočišných druhů. Ta se nyní rychle snižuje; pravděpodobně žijeme v době rozsáhlého vymírání, které začalo zhruba před dvanácti tisíci lety, na konci poslední doby ledové. V posledních desetiletích pak člověk tento proces zřejmě urychlil stokrát až tisíckrát. Řada vědců se proto domnívá, že vymírání nyní probíhá nejrychleji v celé historii planety.
Civilizaci to časem může způsobit obrovské problémy. Své o tom ví Fabrice DeClerck, ekolog z Columbijské univerzity v New Yorku. "Představte si," oslovil během své přednášky v Trondheimu přítomné, "že až poletíte z této konference domů, pohlédnete z okénka a uvidíte, jak z vašeho letadla padají nýty. ' Je jich jen pár, v letadle jsou jich ještě tisíce,' řeknete si možná. Ale uvědomte si, že po určité době může vypadnout jeden kritický nýt a stroj se rozpadne."
DeClerck ve své řeči k delegátům - mezi nimiž převažovali zástupci různých úřadů, nevládních organizací, vědeckých ústavů a dalších institucí - zmínil výzkum uskutečněný před několika lety v Kostarice. Vědci tu studovali vcelku praktickou věc: úrodu kávy v zemědělské krajině, v níž zůstaly ostrovy lesa. Ukázalo se, že čím blíž k okraji lesa kávovník roste, tím lepší úrodu přináší. Farmáři za to vděčili divokým lesním včelám. Když pak v oblasti náhodou zkolabovala populace včely medonosné, dovezené z Evropy, přišlo se na to, že situaci poblíž okraje lesa to díky místním divokým včelám v podstatě neovlivnilo, zatímco vzdálenější kávovníky neměl kdo opylovat.
Je to jednoduchý důkaz, jak biodiverzita, pestrost druhů, může být užitečná. Řada studií ukazuje, že čím je ekosystém bohatší na různé druhy organismů, tím lepší služby obvykle lidem poskytuje a tím lépe se také dokáže vyrovnat s případnou katastrofou. Jestliže naopak počet biologických druhů klesá, nemusí se to projevit hned. Ekosystémy mohou po určitou dobu odolávat tlaku lidí, pak ale rychle přejdou do změněného stavu a zhroutí se. Vyprávět by o tom mohli třeba rybáři u břehů Namibie; kvůli nadměrnému lovu téměř zmizela bohatá hejna sardinek a ančoviček, načež oblast zaplavily medúzy. Ty svou vahou trhají sítě a v podstatě znemožňují rybolov.
Otázka tedy zní, jak dlouho nám příroda bude pod tlakem lidských zásahů poskytovat služby, na něž jsme zvyklí.
Když život téměř zanikl
Pohled do minulosti říká, že "stroj" biodiverzity se v minulosti rozpadal vícekrát. Na konci závěrečného období prvohor zvaného perm, před asi 250 miliony let, život málem zkolaboval; tehdejší pohromu přežil jen jeden biologický druh z deseti a podle některých odhadů trvalo sto milionů let, než se biodiverzita vrátila na původní úroveň.
Svět se na konci permu oteplil nejméně o šest stupňů Celsia, pravděpodobně kvůli obrovským sopečným erupcím uvolňujícím oxid uhličitý. Zřejmě to byla jedna z příčin rozsáhlého vymírání. Jak během trondheimské konference upozornil ekolog Thomas Elmqvist ze Stockholmské univerzity ve Švédsku, čtyři z pěti velkých vymírání, která naši planetu kdysi postihla, probíhala v období klimatických změn, kdy koncentrace skleníkových plynů v ovzduší dosahovala vysokých hodnot. Do takového světa vstupujeme i v současnosti a řada druhů se pravděpodobně nedokáže rychlým změnám klimatu přizpůsobit. Situace je oproti minulosti o to horší, že v člověkem rozdrobené a změněné krajině nemusejí mít živočichové a rostliny dost času, aby se přestěhovali do oblastí, kde by se jim dařilo lépe. Srovnávání s minulostí je obtížné, protože dávná období zániku se v čase rozprostírala přes stovky tisíc či miliony let. V porovnání s tím trvá to současné jen okamžik. Většina vědců však nepochybuje, že situace je opravdu vážná. Podle výzkumu provedeného v roce 1998 Americkým přírodovědeckým muzeem pokládá 70 % oslovených biologů současné vymírání za katastrofu, jež je svou závažností srovnatelná s pěti předchozími.
Odborníci přirovnávají současné vymírání k víru, který jednotlivé druhy vtahuje jako maelström, přičemž ty, které se ocitnou poblíž dna této pomyslné nálevky, už nelze zachránit. Týká se to patrně tygrů, lidoopů (až na šimpanze, kteří mají poněkud větší šanci), velryb černých a nejméně dalších zhruba tří tisíc druhů, které jsou popsány jako kriticky ohrožené.
Je přitom alarmující, že za vymírání mohou procesy, které nyní nedokážeme zastavit, a bohužel se zdá, že ani zpomalit. Zdaleka nejde jen o globální oteplování. Největší díl viny připadá v současnosti na rozpad a ničení původního prostředí, zejména tropických pralesů. Ne že by mizení mokřadů či průmyslový rybolov nebyly důležité, ale právě v tropických lesích žije dle některých názorů 70 % suchozemských druhů živočichů a rostlin a polovina všech druhů vůbec. A právě v tropickém pralese se protínají úvahy o tom, jak zastavit vymírání a zároveň se bránit změně klimatu.
Viagra z pralesa
Téměř polovina tropických deštných pralesů, které na světě kdysi rostly, už zmizela. V roce 2030 může zbýt z jejich původní rozlohy dle pesimistických odhadů už jen 10 %. Rychle ubývají také ostatní typy tropického lesa. Nejhorší situace je v Jižní Americe, jihovýchodní Asii a subsaharské Africe.
Brazilská vláda se letos v srpnu chlubila tím, že rychlost ničení amazonského pralesa poklesla v posledních letech o 30 %. Přičítala to vlastnímu plánu boje proti odlesňování, který přijala počátkem roku 2004. Ustanovila v něm řadu nových rezervací, kde lidé s lesem zacházejí udržitelně.
Jenže v posledních měsících se zdá, že o frontálním útoku na les nerozhodují ani tak kroky vlády, jako spíš světová poptávka po sóje a hovězím mase. V roce 2005 sója zlevnila o čtvrtinu a ničení pralesa se zpomalilo. V poslední době ovšem cena sóji, plodiny, která se používá hlavně pro výrobu jedlého oleje a krmiv, opět roste a odlesňovací stroj se znovu rozjíždí na plné obrátky podle dobře známého klíče: farmáři, kteří chtějí zasít sóju, vytlačí z půdy pastevce a někdy i pěstitele jiných plodin. Ti pak zamíří do pralesa. Zemědělci přitom nemohou na odlesněných pozemcích hospodařit dlouho, protože zdejší půda obsahuje málo živin a za pár let se vyčerpá. Nezbývá pak než znovu zaútočit na les.
Jen málokdo si přitom uvědomuje, co vlastně ničí. V tropickém pralese roste na jednom hektaru až 150 druhů stromů, což je pestrost, s níž se žádný les mírného pásma nemůže měřit. Baldachýn korun pralesních velikánů je světem sám o sobě, s vlastní zeminou (vrstva humusu se na silnějších větvích pohybuje kolem deseti centimetrů) a s velmi rozmanitým ekosystémem. V korunách žijí nejen hadi, ale i třeba myši nebo některé druhy jedovatých žab.
V korunách stromů rostou také tisíce druhů orchidejí. Z Amazonie pocházejí třeba i bromélie, jejichž listy vytvářejí jakési kalíšky s kalužinkami vody. U "stromových jezírek" čekají na kořist hadi a další predátoři. Pod stromy, v lesní půdě, pak žije spousta různých mravenců a dalších bezobratlých. Jejich trpělivé činnosti, a také působení hub, vděčí les za to, že se v něm všechno neuvěřitelně rychle rozkládá.
Pestrost tropického pralesa je zkrátka obrovská. V jediné přírodní rezervaci v Kostarice najdeme podle některých odhadů víc biologických druhů než v celé Evropě a severní Africe dohromady. Bohužel se zdá, že řada druhů může zaniknout dřív, než je vůbec stihneme objevit. Například ropuchu zlatou nalezli vědci v Kostarice poprvé v 60. letech minulého století, v roce 1990 už neexistovala.
Tropický prales zároveň plní řadu dalších důležitých rolí. Čistí například vodu i vzduch a slouží jako rezervoár skleníkových plynů, které při odlesnění uniknou do ovzduší. Odlesňování v současnosti může za pětinu všech světových "skleníkových" emisí způsobených člověkem, což je víc než automobilová a letecká doprava dohromady.
Prales si také vytváří své vlastní klima, díky vypařování ochlazuje okolní prostředí. Studie ukazují, že pokud zmizí dalších 30 - 40 % rozlohy amazonských lesů, přejde celá Amazonie pravděpodobně do jiného, mnohem suššího klimatického režimu.
Po zásahu napalmem
V poslední době se odlesňování Amazonie zrychlilo také kvůli poptávce po biopalivech, která se v současnosti z 90 % získávají z plodin pěstovaných v USA a v Brazílii. Mechanismus, jenž tu působí, nedávno popsal ekolog Daniel Nepstad z prestižního výzkumného centra v americkém Woods Hole: američtí farmáři přestávají sít sóju a přecházejí na kukuřici, plodinu, jejíž pěstování je z hlediska biopaliv výhodnější. Právě proto ceny sóji rostou, což urychluje zánik pralesa. Z jižních oblastí Brazílie navíc sóju vytlačuje cukrová třtina, z níž se vyrábí etanol do motorů aut. Pěstitelé se kvůli tomu stahují do amazonské pánve.
Není tedy divu, že let nad územím brazilských států Pará a Mato Grosso, jež pokrývají východ brazilské Amazonie, skýtá smutný pohled: kouř z desítek úmyslně založených požárů, vypálené skvrny vyhlížející jako po bombardování napalmem a v dosud nedotčeném lese průseky a mýtiny vytvořené pilami nelegálních dřevařů, lemované tečkami nákladních aut svážejících kmeny stromů.
Les totiž mizí také kvůli dřevu. Kácení "na černo" představuje v Amazonii podle odhadů nejméně polovinu celkové těžby. Vybavení policie se v poslední době zlepšilo, inspektoři například pracují se satelitními snímky. Uhlídat ohromnou rozlohu zeleného moře však přesto není v jejich silách, zvlášť když je místní obyvatelé občas bojkotují - stává se třeba, že jim obsluha čerpacích stanic odmítne prodat benzin.
Zakázat kácení plošně a v celé Amazonii sice lze, ale v praxi by moratorium zůstalo jen na papíře. Vláda by ke hlídání lesa potřebovala desítky tisíc vojáků. Nelegálním dřevařům se vyplatí riskovat - za jediný mahagon, strom s mimořádně tvrdým a kvalitním dřevem, dostanou téměř 3000 amerických dolarů.
Černé dřevo pro Brusel
Těžba dřeva urychluje zánik pralesů i v jihovýchodní Asii. Jako obrovská houba nasává vytěžené dřevo Japonsko, země, která své lesy příliš nekácí, protože zpravidla rostou na svazích hor, takže odlesnění by vyvolalo erozi a sesuvy půdy. Další stromy z jižní Asie si žádá poptávka v Austrálii či Evropě. Někdy přitom dochází k paradoxním situacím. Evropská komise dlouho tvrdila, že na nedávnou rekonstrukci jedné z budov svého bruselského sídla použila dřevo získané udržitelným způsobem, tedy těžbou šetrnou k lesu; loni však vyšlo najevo, že certifikáty, které "ekologický" původ stromů měly prokazovat, nikdy neexistovaly. Ve skutečnosti pochází dřevo z indonéských pralesů, v nichž za jednu hodinu mizejí stromy z plochy tří set fotbalových hřišť a kde probíhá více než polovina těžby na černo.
Na likvidaci jihoasijských lesů se podílejí také plantáže. Dokonce i tam, kde je dost volné půdy, firmy leckdy raději vykácejí prales, protože si pak mohou přičíst zisky za prodané dřevo. Co zůstane po těžbě, to zpravidla majitelé zapálí, protože je to levnější než volat na pomoc těžkou techniku. Hoří tak zbytek lesa a často i půda s vysokým obsahem rašeliny, vysušená pomocí sítě odvodňovacích kanálů. Požáry (některé vznikají i samovolně, kvůli suchu) uvolňují nejen oxid uhličitý, ale také metan, jehož "skleníkový" účinek je ještě mnohem horší.
Na většině vznikajících plantáží roste palma olejná. Ironií je, že z části získaného oleje se levně vyrábí bionafta, která končí na dotovaném evropském trhu s biopalivy. Zatím je to jen zlomek produkce plantáží, většina palmového oleje se využívá v potravinářství a kosmetice především na evropském a čínském trhu; hlad po biopalivech však sílí, a jestliže se stávající praxe nezmění, sehraje palmový olej v ochraně klimatu roli trojského koně.
Les jako prokletí
Všechny tyto problémy mají společný rys, někdy nazývaný prokletím zdrojů. Na trondheimské konferenci jej zmínil americký ekolog Andy White: Ačkoliv tropický les skrývá obrovské bohatství, vykazují zalesněné státy (s výjimkou vyspělých) nižší ekonomický růst než země, kde moc lesů nenajdeme. Platí to v Africe, Asii, Latinské Americe a v rozvojovém světě jako celku.
V Africe nabývá "prokletí" obzvlášť nepříjemné podoby - zalesněné země jako celek chudnou, zatímco ty bez lesů bohatnou. Z analýzy, na níž se dr. White podílel, vyplývá, proč tomu tak je. Mohou za to státy, jež vyvážejí surové dřevo, například Gabun, Kamerun, Konžská demokratická republika, Pobřeží slonoviny nebo Nigérie. Všechny mají velmi bídnou veřejnou správu sužovanou obrovskou korupcí. Každá z nich svěřila své lesní bohatství do rukou několika velkých společností, které na něm vydělávají tím nejjednodušším způsobem - exportem nezpracovaného dřeva na vyspělejší trhy. Zkušenosti přitom ukazují, že ekonomický růst zažívají naopak státy, kde hodně malých společností soupeří o úspěch a ty úspěšné zvolna rostou. V lesnictví to znamená, že se pak spíše daří zavést šetrnou těžbu dřeva a vybudovat kolem ní odpovídající průmysl.
"Skutečnost, že tyto africké země jsou chudší, než byly v roce 1970, nemůže ignorovat ani ten, kdo se o biodiverzitu vůbec nestará," řekl dr. White a připomněl, že v nejchudších a ozbrojenými konflikty zmítaných oblastech by se mezinárodní společenství mělo soustředit nejen na ochranu přírody, ale hlavně na zlepšení státní správy, ustavení demokratických procesů a podobně.
Nejde však jen o Afriku, také na jiných kontinentech na lese často vydělávají firmy "hospodařící" na pozemcích pronajatých od státu, méně už stát sám. Vlády někdy nechtějí, jindy kvůli dlouhodobým smlouvám s firmami ani nemohou pro ochranu lesů mnoho udělat. "Brazílie, Malajsie, Indonésie, Kolumbie," vyjmenovává dr. Jan Plesník z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR namátkou země, kvůli jejichž nesouhlasu v roce 2002 ztroskotal návrh vědeckého panelu známého pod zkratkou SBSTTA, aby mezinárodní společenství chránilo především původní neporušené lesy, hlavně tropické pralesy a tajgu. Jinými slovy: protože příslušné mezinárodní úmluvy fungují na základě konsenzu, odmítl svět i tak očividnou věc, jakou je skutečnost, že ochranu zasluhují hlavně lesy nenarušené činností člověka.
Vlastně se tomu nelze divit. Jestliže je les v rozvojových státech prokletím, proč by o něj měly stát? Zvlášť když bohatý svět sám vytváří poptávku, která ničení pralesů urychluje. Existuje tedy vůbec nějaké řešení?
Trosečníci v moři sóji
Základní problém je v tom, že les jako takový, tedy les, který roste, aniž by byl kácen či ničen, má jen pramalou cenu. Například v Amazonii je odlesněná půda 5 - 10x cennější než prales, přičemž ona nízká hodnota, kterou lesní pozemky vůbec mají, je dána hlavně jejich možným využitím v zemědělství a těžbě dřeva či nerostů. Dalo by se to změnit? Možná by šlo přiřknout lesu hodnotu v tvrdé měně, kterou by si vysloužil jen tím, že prostě je, svobodně a nerušeně roste.
Systémy, které vycházejí z "ocenění přírody", už ve světě existují. Jeden funguje v Kostarice.
Majitelům půdy tu plynou peníze za ekologické služby, které jejich pozemky poskytují; tedy například právě za nenápadnou činnost lesa - ochranu vodních zdrojů, uchování biodiverzity a krajiny. Je to rozumná politika, zavedená bohužel až v době, kdy zbyly z původního lesního bohatství země už jen izolované ostrůvky.
Podobnou cestou jako Kostarika se nyní hodlá vydat také Paraguay. Na konferenci v Trondheimu, jíž se celkem zúčastnilo 228 delegátů převážně z rozvojového světa, to překvapivě vzbudilo prudkou výměnu názorů. V roce 1945 pokrývaly celý sever i východ Paraguaye prakticky souvislé lesy, rostly tehdy na víc než polovině území státu; na mapě z roku 2002 vytváří zeleň lesů už jen pár sporadických skvrnek. Většinu země pokryla sója. V mnoha oblastech je voda otrávena herbicidy a jinými pesticidy, dochází k intoxikaci obyvatel. Před několika lety oblétla svět fotografie jedenáctiletého chlapce Silvina Talavery, který zemřel, poté co jej zasáhl jed z letadla práškujícího pole.
Aby zastavila postupující ekologickou katastrofu, připravuje nyní Paraguay zákon o ocenění přírody. Vznikne speciální fond, do nějž budou přispívat investoři velkých projektů narušujících životní prostředí. Každý investor musí nakoupit certifikáty ve výši deseti procent celkového rozpočtu svého projektu a peníze pak prostřednictvím fondu zamíří k majitelům ekologicky cenných pozemků.
Jenže právě Paraguay je příkladem země, kde to nemusí fungovat. Jak na konferenci uvedla Simone Lovera z celosvětového sdružení Global Forest Coalition, tvořeného nevládními organizacemi zaměřenými na ochranu lesa, zákon ve skutečnosti situaci jen zhorší. V jedné ze zemí s největšími sociálními rozdíly na světě totiž umožní silným a bohatým hráčům koupit si právo ničit přírodu. Farmáři například dosud museli ponechat čtvrtinu svých pozemků lesu; řada z nich to sice nedodržela, v budoucnu však tohle pravidlo padne úplně - majitelé pozemků se vykoupí tím, že přispějí do zmíněného fondu.
Nový zákon podle Simony Lovera nejhůře dopadne na indiány, kteří dosud žijí v lese a získávají z něj obživu. Už nyní se z nich stávají ekologičtí trosečníci živořící na ulicích hlavního města Asunciónu, protože jejich les mizí pod příbojem sójového oceánu. Indiáni by sice měli z ekologického fondu profitovat, protože žijí v lese a jsou na něm závislí; jenže tito lidé mohou jen stěží zorganizovat a zaplatit studii, která by služby lesa ocenila. Půda jim navíc formálně nepatří a nároky, jež vznášejí, aby ji získali, sotva dojdou naplnění v situaci, kdy vlastnictví lesa přinese snadný finanční zisk.
"Trhy nemohou fungovat bez privatizace. Máme ocenit a privatizovat veškerou biodiverzitu? Je to reálné, spravedlivé, etické? A kdo má biodiverzitu vlastnit?" kladla Simone Lovera účastníkům trondheimské konference sugestivní řečnické otázky.
Zkušenosti ze světa dávají této skepsi částečně za pravdu. Trh přírodu chránit dokáže, ovšem pouze v zemích, v nichž existuje kvalitní státní správa a jasně definované vlastnické vztahy. To rozhodně není případ Paraguaye, kde si na půdu v některých oblastech dělají nárok až čtyři různí zájemci. Navíc se zdá, že ani Paraguay, ale ani třeba Brazílie si "tržní" systém nyní nemohou dovolit - paradoxně do něj totiž neustále musejí plynout peníze od státu, mezinárodních organizací či ze zvláštních daní.
Řešení tedy musíme hledat jinde. A možná by bylo lepší pátrat po něm nikoliv na chudém Jihu, ale na bohatém Severu.
Pračky na dřevo
Hledáme-li mechanismy obrany proti odlesňování ve vyspělém světě, narazíme především na různé certifikáty. Ty mají dodat obchodníkům jistotu, že nakupují dřevo pocházející z lesů, s nimiž se zachází šetrně. Udělují se už 15 let a určitou pozitivní roli sehrávají. "Velké firmy jako IKEA dnes dřevo bez certifikátu nevezmou," říká dr. Plesník. Otázkou však podle něj je, kolik těchto potvrzení bývá falešných. Malajsie, thajský Bangkok, Singapur, Čína - to jsou jména největších světových "praček" polykajících kmeny z plošného odlesňování a vyplivujících zásilky s "dokonale zeleným nátěrem", které pak míří do vyspělého světa.
Certifikace palmového oleje by měla začít fungovat příští rok, v počátcích jsou také snahy certifikovat sóju. Nakolik budou účinné, se teprve ukáže. Protože však zkušenosti ukazují, že certifikáty není těžké falšovat či jinak obejít, nezbývá než se poohlédnout ještě po něčem. Oblastí, která se nabízí, je ochrana klimatu.
Systém obchodování s emisními povolenkami, který zavedla Evropská unie, umožňuje členským státům, aby si určitou část svých emisí skleníkových plynů odečetly tím, že budou financovat vysazování lesa v některé z rozvojových zemí. Může to však být kontraproduktivní. Největší ekologickou hodnotu má původní, neporušený les. Nejvíc biologických druhů žije v tropickém pralese. A teď si představme, že třeba Ghana vykácí poslední zbytky pralesa, který na jejím území ještě roste, a místo něj vysází uniformní stromové plantáže. Pro biodiverzitu je to katastrofa, ale Evropa by za to teoreticky ještě mohla zaplatit.
Státy jako Indonésie či Brazílie proto chtějí, aby jim svět platil "klimatické" peníze za prostý fakt, že tropické pralesy nebudou kácet. "Jako první s tím požadavkem přišla před dvěma lety Papua-Nová Guinea," říká dr. Plesník. Logiku to má, připomeňme, že odlesňování způsobuje větší emise než automobilová a letecká doprava dohromady.
Systém by mohl fungovat jednoduše: pomocí satelitních snímků lze stanovit rozlohu pralesa a podle ní pak příslušné zemi zaplatit. Dotyčný stát by tedy měl zájem na tom, aby lesa neubývalo. Z chudých Brazilců, kteří nyní kácejí a vypalují prales, by se mohli stát slušně placení strážci národních parků.
Osud pralesů tedy může do značné míry záviset na tom, jaká dohoda nahradí po roce 2012 Kjótský protokol. O tom se nyní jedná na světové konferenci OSN o ochraně klimatu na Bali. Účastníci summitu se ale letos snaží spíše jen stanovit lhůtu, v níž by se měli na obrysech postkjótské budoucnosti dohodnout.
Trondheimská konference by mohla k úspěchu těchto jednání přispět. Zaslala totiž politikům na Bali srozumitelné poselství: nenarušené ekosystémy, v nichž žije hodně druhů organismů, jsou pružnější, a tedy schopné se klimatickým změnám lépe přizpůsobit. Ochrana lesů či mokřadů je proto relativně levný způsob, jak omezit emise skleníkových plynů a zároveň podpořit adaptace - opatření, která by měla lidstvu pomoci co nejvíce omezit dopady globálního oteplování.
Bohužel podobná doporučení zůstávají často jen kusem papíru. Dosavadní přístup mezinárodního společenství nemůže zánik živočichů a rostlin příliš ovlivnit. Opatření a principy, na nichž se státy v rámci nejdůležitějších mezinárodních úmluv dohodnou, se totiž zakládají na dobrovolnosti; žádné sankce a penále tu nehrozí.
Cestou z Trondheimu si řada delegátů možná vzpomněla na slova Fabrice DeClercka o nýtech vypadávajících z trupu letadla. Nad pustými pláněmi severního Norska, které samy o sobě vypadají, jako by z nich život vymetlo rozsáhlé vymírání, skýtají varovná slova ze světově proslulé vědecké instituce jistě pádný důvod k zamyšlení.
MARTIN UHLÍŘ
Dávné vymírání před 250 miliony let přežil jen jeden biologický druh z deseti.
Klíčová otázka zní: jak zařídit, aby se chudým zemím ochrana pralesa vyplatila?
Úbytek lesu
v letech 2000 - 2005 v milionech ha
ZDROJ EARTHTRENDS (HTTP://EARTHTRENDS.WRI.ORG.)
Fotografie:
1. V korunách žijí hadi, žáby i tisíce orchidejí. (Amazonie očima prvních přistěhovalců)
foto PROFIMEDIA.cz
foto GREENPEACE/ARDILES RANTE
2. Jeden z prvních na řadě. (Kriticky ohrožený lemur)
foto PROFIMEDIA.cz
3. Indonéský paradox: lesy se vypalují proto, aby Evropa měla bionaftu. (Studenti demonstrují v Jakartě, březen 2007)
foto ISIFA IMAGE SERVICE
