Z redakční pošty
V sobotu 24. ledna byl v Právu uveřejněn článek Pavla Orholze Horské smrčiny se obnovují samy. I když bychom si to všichni přáli, je skutečnost jiná, než ji uvádí Národní park Šumava (NPŠ).
Les, ve kterém uhynuly po žíru kůrovce všechny dospělé smrky, má v současné době pouze živý podrost, který vznikl ze semene živých stromů před jejich úhynem. Z podrostu – o kterém uvádí NPŠ, že pod mrtvými stromy existuje – podle šetření Mendelovy lesnické univerzity v Brně pouze polovina (51 %) přežije do deseti let. Další stromy z podrostu uhynou v důsledku útlaku sněhu, námrazy, pozdních a časných mrazů, okusu a ohryzu zvěře, žírem nosatců, parazitických hub, útlakem buřeně a celkem pomalého vzrůstu.
Doba, kdy podrost dosáhne výšky 1 až 2 metry, kdy už bude proti těmto vlivům odolný, trvá na horských hřebenech Šumavy sto let. Na plochách, kde nejsou již živé plodící stromy, nemohou nové mladé stromy vzniknout, poněvadž mrtvé stromy neplodí. Proto nově vzniklý les bude v budoucnu pouze stejnověký a bude složen zase pouze ze smrků. Doposud odumřelý les tvořily stromy ve stáří od 1 do 550 let. Takový les již na plochách po kůrovci vzniknout nemůže.
Příštích deset lidských generací se takových lesů nedočká. Nový mladý les, který navíc vznikne jen na malé ploše, nemůže plnit důležité ekologické mimoproduční funkce, nemůže zachycovat vláhu, sníh, vzdušné prašné a plynné nečistoty, nemůže vázat plynný oxid uhličitý, nové stromy porostou mnohem pomaleji pro nedostatek humusu, nemůže zajišťovat jímání vody ani brzdit povodňové odtoky. Doporučuji, aby se nejen čtenáři, ale i redaktoři se skutečnou situací šumavské přírody osobně seznámili.
O autorovi: Ing. IVO VICENA, CSc., České Budějovice
