Kolektiv prvních lesařských učňů v roce 1948 nastoupil do tehdy se rodícího výcvikového střediska u Státních lesů, Lesní závod Železná Ruda. Po krátkém provizoriu v Alžbětině jsme byli ubytováni na zámečku Debrník nedaleko státní hranice. Tam jsme získali nejen první teoretické základy, ale i důkladné zkušenosti v pracích lesnického provozu a tehdejších technologií. Dál se životní cesty tehdy asi třiceti mladých adeptů rozběhly po dalších studijních místech a různých provozech lesnického povolání. Tam jsme se plné dva roky utvrzovali v tom, že musíme dát lesu všechny své síly. Většina z nás svá předsevzetí splnila, mnozí již spí svůj věčný „lesní sen”. Tam, „v srdci šumavských hvozdů”, jsme plně prožívali dotyky té přírody, kterou zde celé generace šumavských lesníků zanechaly a přivedly ji k obrazu vysoké kulturní hodnoty. Tam jsme měli možnost „osahat si” krajinu a celé lesní hospodářství v její ještě nijak nenarušené podobě. Proto nás nenechává lhostejnými osud lesního fondu české Šumavy, který je nyní zaštítěn Národním parkem Šumava (dále jen NPŠ). Vzplanutí lásky ekologických aktivistů, hnutí DUHA aj. k Šumavě tzv. „DIVOČINĚ”, které obvykle vedení NPŠ podporuje, se nám jeví jako nebezpečný experiment s dalekosáhlým hazardním koncem.
Tento záměr postrádá podle našich praktických zkušeností a dosud známých vědeckých poznatků jakékoliv opodstatnění na tak veliké rozloze. Není třeba z lesnické práce zdůrazňovat, jak veliké nebezpečí vznikne nekontrolovaným přemnožením kůrovce. Srovnatelným hmyzím kalamitám v dějinách bylo vždy zabraňováno. Ponechat les samovolnému vývoji pralesního typu v pásmu smrčin je snad vhodné na rozloze 200 - 400 ha s důslednou hraniční kontrolou. Rozumný lesní hospodář v 19. století, kníže Schwarzenberg, ponechal na Boubíně 46 ha jako přirozený prales. Ostatní Šumava poskytovala mnoha generacím, tisícům lidí obživu. Zelená Šumava byla dále vytvářena jako vysoce kulturní krajina estetické úrovně, plná ekonomických a humanitních hodnot.
Nelíbí se nám, že NPŠ podporuje rozšiřování jádrových zón, tzn. zvětšení bezzásahové rozlohy cenných porostů, kde kůrovec se ponechává samovolnému vývoji. Veřejnost je dezinformována např. vydáváním propagačního letáku „Proměna horské smrčiny” z r. 2005, kde se velebí tzv. „zážitkové stezky” v usychajících porostech. V době, kdy schodky národního rozpočtu budou zatěžovat budoucí generace, se nechávají znehodnotit tisíce m3 dřevní hmoty i s cennými resonančními výřezy. Dále je veliká škoda, že mizí geneticky hodnotné semenné stromy, které by mohly zaručit původnost horských smrčin.
Po zralé úvaze jsme chtěli vyjádřit své názory na ohrožení samostatné existence zelené Šumavy. Dále chceme důrazně upozornit na skutečnost, že tzv. ekologičtí aktivisté a propagátoři „divočiny” na Šumavě nenesou žádnou odpovědnost za škody ať už ekonomické, či kulturně- duchovní, které dosud vznikly a pokud se situace nezmění, v budoucnu ještě vzniknou!
Tímto článkem nechceme vyvolávat akademické diskuze. Máme za to, že především zelený les je symbolem i samotného názvu Šumavy, tohoto nedoceněného a jednoho z největších přírodních klenotů střední Evropy.
Toto je vyjádření názoru lesníků, dnes již důchodců, kteří poznali zelenou Šumavu před několika desítkami let a není jim lhostejný její budoucí osud a zachování pro příští generace.
LESU ZDAR! A Šumavě zvlášť!
