Je to podle selského rozumu jednoduchý propočet. Lesy na Zemi dnes odstraňují z atmosféry více než pětinu skleníkového oxidu uhličitého. Jestli se svět domluví na omezení emisí o 20 nebo dokonce o víc procent, mělo by to spolu s tím, co „spolknou” stromy, znamenat pro atmosféru téměř o polovinu menší zatížení skleníkovými plyny.
„Lesy běžně chápeme jako brzdu globálního oteplování,” řekl v dubnu na konferenci OSN v New Yorku finský specialista Risto Seppala ke studii Mezinárodní unie lesnického výzkumu IUFRO. „Za několik desetiletí ale můžou vlivy klimatických změn lesy natolik poškodit, že začnou oxid uhličitý vypouštět v masovém měřítku a klimatické procesy tak ještě urychlit.”
Studie jako první hodnotila globální schopnost lesů adaptovat se na klimatické změny. Závěr práce 35 vědců zněl: jestliže stoupne teplota o 2,5 stupně, místo pohlcování začnou lesy CO2 vypouštět.
Prohraná bitva
Lesy v současnosti stačí absorbovat přes 20 procent emisí CO2, tedy víc, než kolik ho uvolní. Dosavadní studie se zabývaly jen změnami, které jsou důsledkem odlesňování – zmenšování plochy lesů – a přidáváním dalších emisí vypalováním. IUFRO si všímá i důsledků stoupajících teplot jako prodloužení period sucha, častějšího výskytu požárů či šíření škůdců.
„Letošní rok je pro zachování funkce lesů nesmírně důležitý,” apeloval ještě v květnu na budoucí účastníky prosincového ekologického summitu OSN v Kodani Dan Bebber z organizace Earthwatch. „Jestli otázky lesa nevyřešíme tak, aby ulehčil následkům klimatických změn, bude to prohraná zásadní bitva.”
Místo závazků jen nová výzva
Zatím ale všechno nasvědčuje tomu, že Kodaň bude z ekologického hlediska prohra. V tržní ekonomice a zejména ve stavu krize je hříchem nerespektovat zákon krátkodobého zisku. Využít pralesní půdu k pěstování komerčně atraktivních plodin je tisíckrát výnosnější než udržitelné využívání pralesa, jak ukazuje například šíření sojových plantáží v Amazonii nebo lánů olejových palem v Indonésii. Volání Gro Harlem Brundtlandové, vyslankyně šéfa OSN pro klimatické změny, po zahrnutí problematiky ochrany lesů do protokolu, který by měl navázat na Kjóto, je zřejmě marné.
„Odlesňování představuje stejnou zátěž pro atmosféru jako emise USA nebo Číny, je proto nezbytné je do nové dohody započítat,” řekla na květnovém římském jednání agentury OSN pro lesy. To ještě existovala naděje, že Kodaň bude úspěchem. Teď už je jasné, že místo závazné konkrétní dohody summit přijme nejspíš jen další naléhavou výzvu.
Akční plán z Bali, přijatý členskými státy OSN v roce 2007 a formulovaný o rok později do programu REDD (Reducing Emissions from Deforestation and Degradation – omezování emisí z odlesňování a poškozování), podle doprovodné Eliaschovy studie mohl do roku 2030 snížit tempo odlesňování o 75 procent a náklady na odstraňování důsledků klimatických změn o polovinu.
Země, „přející si a schopné omezit emise z odlesňování, by za to dostaly finanční kompenzace” z fondu emisních povolenek, píše se v textu programu. „Jestli to neuděláme tím nebo oním způsobem, ujede nám vlak,” dodal Bebber.
Stát zajímá zisk
Na chladném přijetí těchto varování má zejména v Africe podle studie organizace RRI (Rights and Resources Initiative – iniciativa pro práva a zdroje) svůj podíl i typ vlastnictví obrovských pralesních ploch. VAsii a Latinské Americe je pod místní společenskou kontrolou asi třetina pralesů, na černém kontinentu pouhá dvě procenta, což se odráží ve čtyřikrát rychlejším odlesňování.
RRI zkoumala vlastnictví lesních porostů ve 39 zemích, kde se nachází 96 procent tropických pralesů světa. Nejnižší podíl komunitami kontrolovaných pralesů zjistila právě v Africe. Zákony některých zemí – například Angoly, Kamerunu, Kongy, Gambie, Mali, Mozambiku, Nigeru, Súdánu a Tanzanie sice umožňují komunitní vlastnictví, ale v praxi je tak chráněna jen menší část lesa.
„Na papíře sice jsou možnosti, ale ve skutečnosti rozhodují vlády, pro které je výhodnější rozprodávat těžební práva dřevařským, zemědělským a dobytkářským společnostem bez ohledu na místní potřeby,” upozornil Andy White, koordinátor RRI.
Také tato studie vidí cestu ke zlepšení situace v principu platby za nedotčený či udržitelně obhospodařovaný prales. Jako příklad uvádí Kamerun s jeho dobrovolným partnerstvím s Evropskou unií. Unie bude z africké země odebírat za zvýhodněné ceny dřevo s certifikátem udržitelné těžby. Kamerun tak získá prostředky na rozvoj místních komunit.
Palmový olej není zelenou alternativou
Možná ještě škodlivější než slepá devastace pralesa jsou konjunkturální projekty, tvářící se jako ekologické. Evropa už vystřízlivěla z prvního nadšení z řepky a dalších plodin pěstovaných na biopaliva, a v jihovýchodní Asii ale konjunktura palmového oleje z plodů arekovité palmy Elaeis oleifera nebo E. guineensis trvá.
Podle loňské prosincové studie časopisu Conservation Biology z těchto dvou zemí pochází 85 procent veškerého palmového oleje na světě. Jako náhrada za fosilní paliva je ale kontraproduktivní. Trvá nejméně 75 let, než se benefity použití palmového oleje vyrovnají důsledkům založení plantáže běžnou metodou vypálení pralesa.
„Naše analýza ukazuje, že plantáž vzniklá na místě tropického pralesa musí produkovat palmový olej 75 až 93 let, aby úspora emisí z jeho přeměny na biopalivo znamenala prospěch pro klima,” shrnul závěry výzkumu vedoucí týmu Finn Danielsen. Negativní dopad se ale netýká jen emisí z vypáleného pralesa. Palmové plantáže ovlivňují i biodiverzitu. Představují optimální prostředí pro druhy, které jsou už tak hojné, jako divoká prasata a leopardi, zatímco vzácným a ohroženým sumatránským tygrům nevyhovují. Matthew Struebig ve studii Conservation Biology uvedl, že „z původní fauny pralesa dokáže ve změněném prostředí přežít jen každý šestý živočišný druh a z fauny převáží běžné druhy, zatímco ty, které vyžadují ochranu, ustupují”.
„Olejová palma jako zdroj biopaliva není zelenou alternativou,” shrnula Emily Fitzherbertová z Londýnské zoologické společnosti.
Plantáže olejových palem v Jihovýchodní Asii jsou kromě toho všeho i ukázkou nedůslednosti v přístupu vyspělého světa ke klimatickým změnám.
Chabá náplast
„Dotace na nákup biopaliva v Evropě a USA jsou zdůvodňovány snahou o snížení dopravních emisí,” uvedl Danielsen. „Průmyslové země se tak na jedné straně snaží o naplnění jedné mezinárodní dohody (Kjótského protokolu o snížení emisí – pozn. A. P.) a přitom podporují rozvojové státy při porušování jiné dohody (Konvence o ochraně biodiverzity),” upozornil.
Autorům studie se přesto podařilo najít pozitivní efekt: plantáže olejových palem, založené v místech zpustlých opuštěných hospodářství si do vínku nenesou tuny CO2 z vypáleného pralesa a tak stačí jen deset let, aby začaly přispívat k poklesu emisí i ke zlepšení biodiverzity.
