V návaznosti na téma Literárních novin věnované národním parkům (LtN č. 19/2008) otiskujeme literárně laděnou reportáž Ondřeje Vaculíka z jednání o budoucnosti Šumavského národního parku. Projdeme cestou od normalizace posrpnové k normalizaci myšlenkové a dnešní.
Na občanskou výchovu jsme měli učitele Voborníka. Učil nás, že člověk se má snažit být každý den lepší: chlapci, muž se musí zdokonalovat. Večer má vyhodnotit své chyby, učinit závazné závěry a druhého dne má podle nich důsledně jednat. Například já, říkal tehdy učitel Voborník, jsem přehodnotil srpnové události a dospěl k tomu, že vpád ozbrojených sil Varšavské smlouvy nebyla okupace, ale bratrská pomoc.
Když jsme na učitele Voborníka nevěřícně zírali, začal na nás křičet. Druhý den však přišel usměvavý s tím, že už na nás nikdy křičet nebude, neboť se poučil, takže i my teď máme možnost poznat jiného Voborníka, než jsme dosud znali. A vskutku, místo aby si na naší tuposti normálně zchladil žáhu, zchladil si hlavu studenou vodou z umyvadla vedle tabule. Tak se učitel Voborník postupně stával z dobré vůle každý den horším skunkem.
Na učitele Voborníka jsem si vzpomněl při natáčení rozhlasového pořadu o Šumavě.
Kdyby Modrava měla nějakou náves, za celé dopoledne by po ní nikdo nepřešel. Tak pusto je na Modravě koncem března.
Ke stolu sedá ředitel Správy Národního parku Šumava se starostou Modravy, proti nim předseda svazu šumavských obcí s předsedou Rady Národního parku a v čele dva senátoři. „Národní park Šumava nemá být parkem vědeckým, ale národním!“ prohlásí starosta Modravy. „Nechceme žádnou zelenou oponu, která bude naše Divoké srdce Evropy opět izolovat, kam budou zase smět jen vyvolení,“ navazuje předseda svazu šumavských obcí, „vždyť zóně divočiny s omezenou přístupností se vzepřely i obce na bavorské straně. Jejich náčelníci vydali memorandum, kde žádají, aby turistických přechodů německočeské hranice bylo co nejvíc!“ „Staré stezky nechť jsou obnoveny!“ zvolá senátor. „Ani bavorští starostové nesouhlasí s tím, že od přechodu Beyerische Eisenstein – Železná Ruda po přechod Finsterau – Bučina, tedy na hranici dlouhé padesát kilometrů je pro pěší, jezdce na koni a cyklisty pouze jediný přechod u Gsengetu,“ pokračuje představitel šumavských obcí. „Tento stav nemůžeme přijmout,“ vmetává senátorka do tváře ředitele správy parku, „vy, ochranáři, sami bez pomoci veřejnosti nám Národní park neochráníte.“
„Lidé musejí přírodu poznat,“ navazuje starosta, „aby si jí uměli vážit. Jinak neuvěří, že chránit přírodu je celospolečenský zájem. Budou si myslet, že náš park patří jen skupině odborníků, kteří to, nad čím bádají, ostatním stejně zatají.“ „Není možné, aby se Evropa po Schengenu otevírala, a Šumava, samotné její srdce, se zavírala,“ tasí senátorka na ředitele parku.
Napřáhnu mikrofon k řediteli, ať vysvětlí, co správu parku k zákazům vede. Proč zakázali to, co jsme jako vodáci mohli i za komunistů – jet Vltavu od Soumarského mostu?
Ředitel mlčí, znovu se hlásí modravský starosta: „A už vůbec se nám nelíbí, že správa parku jedná za zavřenými dveřmi. Jsme snad my, kteří do Národního parku Šumava patříme, srny nebo jezevci? Dohodu o jádrovém území, nazvaném Divokým srdcem Evropy, jste vy, ředitelé šumavského a bavorského parku, uzavírali tajně. Bez porady s námi jste rozšířili bezzásahové území z deseti tisíc hektarů na málem čtrnáct tisíc. Patří ta země snad jen vám?“ „Nebýt zásahu zde předsedy Rady Národního parku a protestu bavorských náčelníků,“ bere si slovo předseda šumavských obcí, „vy byste dohodu podepsali a my se o tom dozvěděli až z tisku. Ptám se, co tím správa národního parku sleduje?“ výhružně se naklání nad ředitele.
Rychle mířím mikrofonem k řediteli, v jeho kůži bych být nechtěl. „Ještě jsem neskončil,“ nerad se znovu otáčím k předsedovi svazu obcí, „Šumava je diadém české krajiny. A lid, který zde žije, je rozdělen do nejméně tří názorově diametrálně se lišících skupin a hledá dvacet let konsensus ke společné budoucnosti. Dvacet let marných snah, aby se k nám vrátil život, rozkotaný dvěma totalitními režimy. Jakým právem nám to správa parku ještě ztěžuje? Na to se ho, pane redaktore, zeptejte.“ „Ačkoliv moderní svět je někde úplně jinde, přesto existuje nepsaná hranice důsledné ochrany jak nedotčené přírody, tak místních zvyků a tradic,“ vkládá se do debaty předseda rady parku, „to vše ale ruku v ruce s dokonalou občanskou vybaveností a infrastrukturou.“
„To ovšem je, pane řediteli, výsledkem fungování demokratické společnosti, nikoliv řízení státu, pečujícího o nesvéprávné stádo,“ poučí ředitele národního parku senátor.
Konečně na toho úskočného plcha ředitele mířím svůj mikrofon, ale myslí mi ještě prokmitne pochybnost: předseda rady parku mluví o nepsané hranici, tu si ale každý může posunout podle své síly a moci, kam chce. Jak se důsledná ochrana nedotčené přírody slučuje s dokonalou občanskou vybaveností a infrastrukturou? Jde o ubytovnu, prodejnu, hospodu, nebo o herny, hotely, sjezdovky, šantán a motokros?
„Šumava, pane redaktore,“ využívá modravský starosta mého zaváhání, „nebyla v minulosti průmyslem nedotčena. Byly tu sklárny, dodnes tam turisté nacházejí sklíčka, v Modravě byla Bienertova továrna na zpracování rezonančního dřeva, její budova zůstala, býval tu i průmysl dřevařský, pařezy shnily. Tady se lidé museli uživit. Dnes se tu sezonně rekreují, ale jen málokdo tu hospodaří.“
„A to musíme zvrátit!“ skočí mu senátorka do řeči. „Říkejte tomu klidně měkký průmysl,“ pokračuje starosta, „my chceme cestovní ruch, který dá lidem pracovní příležitosti a Šumavě nový život.“ Konečně je celá obžaloba vyložena na stole. To jsem zvědav, řediteli! Já budu, ty plchu, trvat na tom, abys hezky odpověděl na všechny otázky. Dívám se do jeho tváře – co je to vlastně za člověka? Vysoké čelo, přísný výraz, vzpřímené držení těla. Vlasy skoro k ramenům. Oblečen víc jako lovec ochranář než jako ředitel. Klidně se mi dívá do očí. Kolik mu je let? Čtyřicet? Umí se ovládat, není to žádný greenhorn. Upřímně řečeno, nesympatický mi není. Jeho řeč bude jasná a věcná. Sleduji, jak se soustřeďuje na mikrofon. A jako bych ho už i slyšel: „Pánové, nečekejte od přírodovědce politickou řeč. Nečekejte od ochrany přírody, že bude hájit zájmy vašich obcí nebo cestovní ruch. Šumava spolu se Švábskými vrchy, Franckými vrchy, pohořím Jura a Schwarzwaldem patří už k předhůří Alpského masivu, je součástí přírodního komplexu, který na západě začíná Pyrenejemi a na nějž za průrvou Podunajské nížiny na východě navazují Karpaty. K přísné ochraně nás zavazuje celoevropská soustava chráněných území Natura 2000. Proto meze civilizace v Šumavském národním parku určujeme my, ochranáři, ne vy, starostové. Přizpůsobte se, nebo se ze Šumavského národního parku vystěhujte. Na Šumavě vítáme každého, kdo k poznávání přírody nevyžaduje asfaltové cestičky ani lesy upravené jako trenažér.“ Kdyby ředitel mluvil jako opravdový šumavský náčelník, začal by mi být sympatický úplně. Chápal bych, proč se v létě nesmí splouvat horní Vltava, že je tam perlorodka říční, dokonce bych sám vítal, že trasa vedoucí k hraničnímu přechodu Modrý sloup má vést oklikou – ať je co nejobtížnější a jde po ní jenom ten, komu to za tu námahu stojí.
S chápavým úsměvem přibližuji k řediteli mikrofon a už se těším, jak svou odbornickou neurvalostí smete onen spravedlivý hlas demokraticky zvolených starostů a senátorů. Už se nadechuje: „Souhlasím se vším, co řekli moji předřečníci. Šumava se opravdu musí lidem otevírat, a my na tom – alespoň od té doby, co jsem ředitelem – usilovně pracujeme. Nepopírám, že jsou tu i nějaké dílčí neshody, ale ty se budeme snažit postupnými kroky odstraňovat, zdokonalujeme se každý den. Hledáme ten správný konsensus, očekáváme a sami nabízíme vstřícná gesta…“ ale přestávám ho, plcha, poslouchat. Ačkoliv mluví o divokém srdci Evropy, jeho řeč mi připomíná našeho učitele Voborníka, který se ze samé dobré vůle stával každým dnem horším skunkem.
