Od počátku debaty o budoucnosti lesů na Šumavě nás - zastánce zelené Šumavy - naši názoroví protivníci namísto diskuse zesměšňují a osočují z nejrůznějších lobbistických zájmů. Typickým příkladem je článek Vladimíra Justa ze dne 14. 7. 2008. Dva senátoři zastávající se zelené Šumavy jsou pro něj „veřejně ztrapňující se právník Petr Pithart či inženýr mechanizátor a historik hasičstva Josef Kalbáč”. Jsem přesvědčen o tom, že Petr Pithart i Josef Kalbáč mají, stejně tak jako kdokoliv jiný, právo vyjádřit svůj názor na budoucnost Šumavy, aniž by za to byli - v tomto případě Vladimírem Justem - jakkoliv zesměšňováni.
Je však třeba poznamenat, že právě v kritice zmíněných dvou senátorů střelil Vladimír Just naprosto vedle. Petr Pithart jako předseda vlády vyhlášení Národního parku Šumava spolupodepisoval, a má tedy přirozený zájem sledovat, jak se Šumava vyvíjí, jako právník pak vidí porušování zákonů i předpisů o ochraně přírody, ke kterému na Šumavě dochází. A Josef Kalbáč? Ten je absolventem Vysoké školy zemědělské, oboru fytotechnického. Má vysokoškolské zkoušky z oborů genetika rostlin, fyziologie rostlin, agrometeorologie, pedologie, agrochemie, ochrana rostlin, ochrana a tvorba krajiny, entomologie či fytopatologie. A proč by mezi jeho koníčky nemohlo patřit i hasičství? Senátoři zastupují veřejnost a Josef Kalbáč má část svého senátního obvodu na Šumavě, kde téměř denně mluví s občany o jejich obavách z vývoje kůrovcové kalamity.
Oč na Šumavě jde? Typickým příkladem problému jsou lesy u pramenů Vltavy. Jde o tři a půl století staré stromy kolem pramenů Vltavy, které podle mého názoru jednoznačně patří ke „kulturnímu dědictví” národa. Právě přírodní rezervace Prameny Vltavy a okolní Černohorský prales jsou typickým příkladem území, kvůli kterému byl Národní park Šumava před patnácti lety zakládán, s tím, že stejně tak jako Boubínský prales se i tato místa dochovala do dnešních dnů proto, že člověk po staletí poskytoval stromům ochranu proti kůrovci. A dnes? Vedení Národního parku ohlásilo, že zařadilo Prameny Vltavy do „bezzásahové zóny”, ochranu proti kůrovci přestává poskytovat a nechává lesy u pramenů Vltavy uschnout. Vladimír Just tvrdí, že se nic neděje, že uschly pouze čtyři procenta lesů Šumavy. To je „pouze” dva tisíce hektarů suchého lesa. Veřejně se s ním sázím, že toto číslo zdaleka není konečné.
Národnímu parku Šumava (a ani Vladimíru Justovi) se zatím nepodařilo veřejnost o své pravdě přesvědčit. Důkazem toho jsou následující fakta: šumavské obce podaly na ministra životného prostředí již druhou žalobu týkající se ministrova rozhodování o Šumavě, Jihočeský kraj se opakovaně usnesením zastupitelstva obrátil na premiéra se žádostí, aby odpovědnost za budoucnost Šumavy na sebe vzala vláda jako celek. Hejtmani a vedení jihočeského i západočeského kraje národní park za usychání Šumavy trvale kritizují. V minulých týdnech po ohlášení, že lesy u pramenů Vltavy jsou ponechány napospas kůrovci, se na premiéra s žádostí o řešení budoucnosti Šumavy obrátilo dvacet senátorů z vládních stran i opozice. Se žádostí o ochranu příhraničních bavorských a rakouských lesů, tedy o urychlený zásah proti nastupující kůrovcové kalamitě, se na ministra Bursíka a premiéra Topolánka obrátili také ministr lesů bavorské zemské vlády Josef MĂĽller a český honorární konzul v Linci Ludwig Scharinger. A tak otázka, která zde jasně vyvstává, zní následovně: Mýlíme se my všichni, anebo Vladimír Just?
TOMÁŠ JIRSA, Autor je senátor
