Národní park nezasahuje v nejcennějších partiích proti kůrovci, urychluje tak přirozenou obnovu horských smrčin
Praha/ Po pár desítkách minut jízdy horským terénem šumavského národního parku začíná hradba zelených smrků podél cesty působit až monotónním dojmem.
Kdo před návštěvou jednoho z nejkrásnějších koutů tuzemské přírody viděl v televizi alarmující varování některých regionálních politiků před usychající a umírající Šumavou ničenou kůrovcem, velmi dlouho si připadá jako v naprosto jiných horách.
To však neznamená, že by se park s kůrovcem nepotýkal. „Jen v Národním parku Šumava je 15 700 zařízení různého typu na odchyt kůrovce,” porovnává pro Deník David Albrecht, nový manažer parku pro vztahy s veřejností.
Pohled, při kterém zamrazí
Teprve na samém konci cesty vidíme rozlehlejší porosty zasažené kůrovcem a loňským orkánem Kyrill. Nutno dodat, že první pohled na kopce pokryté uschlými stromy je skutečně poněkud skličující a depresivní. Většina suchých kmenů stojí vzpřímeně, takže proti obloze vytváří „hřebíkovitý” horizont. Další stromy vyvrátila vichřice. Stačí však přijít o něco blíž, a ukazuje se, že zdánlivě mrtvý les překypuje životem. Desítky a stovky mladých stromků se derou do uvolněného prostoru, kde ještě před několika lety rostl hustý smrkový les.
Kolem každého mladého kmenu se přitom objevuje zelený koberec dalších a dalších semenáčků. V drsné horské krajině velmi chudé na živiny je totiž tlející dřevo padlých velikánů nenahraditelným zdrojem životodárných látek.
Tak se rodí divočina
Suché porosty přitom zasahují i do nejcennějších a nejnavštěvovanějších částí parku, jako jsou prameny Vltavy. V jejich těsné blízkosti zůstaly po orkánu Kyrill ležet mohutné vývraty.
Turistům však pohled na svah pokrytý bizarní spletí kmenů, kořenů a větví nevadí, spíše naopak. „Člověk si alespoň uvědomí sílu přírodních živlů,” říká turistka Jaroslava Tichá, která prochází kolem ležících kmenů k vltavským pramenům.
Ani mohutným jehličnanům, mezi nimiž pramen vyvěrá, nedá kůrovec šanci přežít. Podle odborníků však není důvod zasahovat. Tak to funguje na Šumavě stovky let, je to přirozený způsob obnovy lesů v této drsné krajině.
Dřevařský obraz zkázy
Mimo nejcennější části Šumavy pak správa parku proti kůrovci zasahuje, aby se nešířil do níže položených, hospodářských lesů. Zatímco veřejnost, vědci a ochránci přírody návrat skutečné divočiny a přírodních procesů do národního parku vítají, dřevařské společnosti, někteří lesníci a část místních politiků to kritizují.
„Skutečnost, že ani po orkánu Kyrill nedošlo k zásadní změně ochranářských přístupů, uspíšila zkázu Šumavy, které jsme nyní přímými svědky,” uvedl včera jihočeský hejtman Jan Zahradník, který absolvoval inspekční let nad Šumavou. „Kůrovec se nekontrolovatelně šíří, takže jeho obětí budou záhy i lesy přiléhající k národnímu parku,” dodal jihočeský hejtman Zahradník.
V horách je to jinak
Přitom právě zásahy, které lesníci před desetiletími v národním parku provedli, se výrazně podepsaly na rapidním zvýšení škod po orkánu Kyrill i kůrovci. Kvůli vyšším ziskům vysadili na většině Šumavy nepřirozené smrkové monokultury namísto přirozených smíšených lesů. Ty jsou pak méně odolné proti živlům i škůdcům.
Tam, kde před časem prosadili kácení, pak loni Kyrill napáchal na okolních porostech mnohem větší škody než v oblastech se zbytky původního lesa. „Horská smrčina vyžaduje zcela jiný přístup, než hospodářské smrkové monokultury v nižších polohách,” vysvětlil ředitel parku František Krejčí.
Podle něj tlak ve prospěch kácení v národním parku ukazuje na nepochopení jeho základní funkce. „Ten má sloužit ochraně nejcennějších částí přírody a jejímu citlivému zpřístupnění veřejnosti,” dodal Krejčí.
