Jitka Marková
Kůrovci podléhají tisíce hektarů mokřadů Modravských slatí a další tisíce hektarů smrku ve vrcholových partiích hor
Polemika
Šumava - Národní park Šumava byl vyhlášen v roce 1991 na ploše 68 000 hektarů, za dobu jeho existence se v jeho čele vystřídalo mnoho lesnických osobností. Nejkontroverznějšími byli a jsou Ivan Žlábek a František Krejčí. Druhý jmenovaný je propagátorem ekologických přístupů a nových vědeckých poznatků, je nakloněn i spolupráci s ultraradikálními ekology a Hnutím Duha. S nástupem ekologického vedení ředitele Pavlíčka a posléze Františka Krejčího mělo dojít ke snížení kůrovcových těžeb. Oba slibovali, že k drastickým holosečným těžbám na Šumavě už nikdy nedojde a že vznikne „divočina stabilního lesa”. Jak se ukazuje, poněkud se mýlili. Z národního parku se opět ozývá řev motorových pil, řinčení lanovek a motory harvestorů. Těžby jsou nejvyšší v historii parku a dosavadní Žlábkův rekord z roku 1996 byl překonán o 100 tisíc kubíků.
Úniky informací V srpnu 2009 unikl ze Správy NP Šumava zápis z porady sekce péče o ekosystémy, v němž se píše: „Gradace lýkožrouta smrkového může v nejohroženějších územích naplnit parametry živelné události. Jako příčinu této situace shledáváme rozhodnutí o ponechání cca 140 tisíc kubíků dřeva po orkánu Kyrill v tzv. speciálních managementech, odkud se populace lýkožrouta smrkového po přerojení rozšiřují do kůrovcově zásahových území, na což musíme reagovat zvýšením nahodilých těžeb. Dalším zdrojem šíření jsou pravděpodobně kůrovcové bezzásahové I. zóny a management A s červenou mřížkou, kde nemáme působnost účelně proti lýkožroutu smrkovému zasahovat.”
Chceme-li přeložit tento odstavec do srozumitelné češtiny, znamená asi toto: v oblastech, v nichž se na základě speciálních managementů nezasahuje a které byly ponechány samovolnému vývoji, se nezpracované polomy po orkánu Kyrill staly ložiskem, z něhož se po více než dva roky šířil kůrovec do okolí. Uvádí se, že jeden aktivní kůrovcový smrk je příčinou napadení dalších 5-10 smrků v témže roce, přičemž sterilní souší (to je smrk kůrovcem již opuštěný) se jehličnan stává od okamžiku napadení již po několika týdnech. Výše zmíněný zápis tedy přiznává, že speciální managementy vedou k hrozivé kůrovcové kalamitě a k masivním těžbám v okolních zásahových oblastech.
Dle zprávy je nejkritičtější situace na územním pracovišti Stožec. Na tomto území bylo do konce listopadu vytěženo 120 tisíc kubíků dřeva. V celém národním parku bylo vytěženo dle statistik parku 283 430 kubíků, zatímco terénní odhady hovoří o 330 tisících kubících.
Co jsou speciální managementy?
Po orkánu Kyrill bylo obdivuhodně rychle odtěženo asi 800 000 kubíků padlého dřeva. Je totiž známo, že polomy jsou vždy ohniskem kůrovcové kalamity, která vrcholí druhým či třetím rokem po disturbanci (narušení), jež k polomům vedla. Na základě nařízení ministra Bursíka bylo bez zásahu ponecháno minimálně 140 tisíc kubíků dřeva (odhady hovoří o dvojnásobku). Tyto plochy se pak staly ohniskem šíření kůrovcové nákazy a právě pro ně byly určeny tzv. speciální managementy.
Do těchto oblastí o rozloze více než 6 500 hektarů patří: Modravské slatě, Polom, Plesná, Ždánidla, Černá hora, Jelení skok a kalamitní svážnice Trojmezná. Speciální managementy doporučují pět základních způsobů péče: od zcela bezzásahového až po zásahový s odvozem dřevní hmoty. Spolu s tzv. diferencovaným managementem (nařízení ministra Bursíka z března 2007) tvoří speciální managementy sedmi oblastí rámec, který umožňuje asanovat (zasahovat) s maximálním zpožděním až v době, kdy dojde k masivní gradaci kůrovce. Právě tyto opožděné asanace vedou k rozsáhlým těžbám. V roce 2007 se kubík dřeva prodával za průměrnou cenu 1 061 korun. Je nasnadě otázka, zda tyto způsoby péče o šumavské ekosystémy byly vedeny ekologickými snahami nebo cíli čistě tržními. Zvláště příští rok, kdy neoficiální odhady mluví o těžbě 800 tisíc až milionu kubíků dřevní hmoty, budou zisky parku extrémní.
Nejednalo se o nepředvídatelnou událost Vedení parku se nemůže vymlouvat, že by tuto situaci nepředvídalo. Již v roce 2004 zpracoval tehdejší náměstek Mánek analýzu rizik náhlého rozšíření bezzásahových zón. Vypočítal, že cenou za bezzásahovost budou holoseče o rozloze 2/3 ploch, na kterých se nezasahuje. Tedy, že náhlé rozšíření bezzásahového území o 900 hektarů povede k asanacím na ploše 600 hektarů navazujících zásahových zón. Jeho předpověď se beze zbytku naplňuje.
Změna zonace, která narážela především na odpor starostů obcí ležících v NPŠ, se nikdy neuskutečnila. Jedině prvotní Žlábkova zonace (rozdělení parku do tří zón) je zákonným rámcem pro management v zónách uplatňovaný. Park obešel zonaci směrnicemi o bezzásahovosti, na jejichž základě rozšířil bezzásahový management z původních 13 % na současných 32%plochy parku. Takto rozsáhlá území nelze v době kalamitně přemnoženého kůrovce nijak ošetřit a režim nezasahování pro ně znamená jistý rozsudek smrti.
Kůrovci podléhají tisíce hektarů mokřadů Modravských slatí chráněných Ramsarskou úmluvou a další tisíce hektarů smrkových porostů v oblastech speciálních managementů a vrcholových partií Šumavy. Kolem těchto „chráněných” území pak vznikají obrovské holiny jako daň za zběsile vznikající „divočinu”. Šumavské hvozdy se před očima mění v plantáže souší a na ně navazující stovky a tisíce hektarů holin. Mění se krajinný ráz, vodohospodářské podmínky, klimatické podmínky. Snižuje se biodiverzita (biologická rozrůzněnost), je likvidován genofond šumavského smrku. A to vše za podpory ministerstva životního prostředí a nevládních organizací typu Hnutí Duha. Několik ctižádostivých, všemocných a nikým nekontrolovaných ekologistů učinilo ze Šumavy obrovské experimentální území podléhající žíru kůrovce, v němž se v tuto chvíli jen hraje nesmyslné divadlo na zasahování a krocení kůrovce. Je příliš pozdě. Romantická a zcela bezbranná Šumava umírá.
