Včera ministr Martin Bursík definitivně rozhodl, že s lesními vývraty po vichřici Kyrill v nejcennějších místech Národního parku Šumava si má poradit sama příroda. Zareagoval tak na žalobu, kterou na něho před časem (pro nečinnost) podalo patnáct šumavských obcí, které by ovšem ty vývraty řešily jinak.
Takhle to na Šumavě už sedmnáct let chodí. Obce protestují, že park koná za jejich zády a buduje zelenou totalitu. Park si stěžuje, že obce torpédují všechno dobré, co ochránci vymyslí. Obě strany tvrdí, že druhá strana nemá zájem o dohodu. A jak by ne. Všichni ministři životního prostředí slibovali, že problémy se Šumavou vyřeší. Žádnému se to ale nepovedlo.
Nejblíž vyřešení problému byl zatím Martin Bursík. Loni v březnu vyhlásil na Šumavě odklon od problematiky kůrovce k debatě o budoucnosti obcí a jako jeden z hlavních úkolů stanovil dohodu s Národním parkem Bavorský les o společném postupu. Problematiku kůrovce však kritici parku ohřívají stále a dohoda se sousedním parkem se zvrtla. Jaký je důvod?
Během Bursíkova působení ve funkci se aktivizovaly ultrazelené, poměrně militantní síly uvnitř Národního parku Šumava. Tím se snížila šance na dohodu parku s obcemi a regionem. Blížící se tzv. Velkou dohodu ministerstva životního prostředí s regionem podrobí zcela jistě oba hejtmani kritice.
Vypadá to, že šumavské obce odmítnou jak plánovanou změnu návštěvního řádu, tak novou zonaci, o jejíž nutnosti se na Šumavě mluví už několik let.
Obce totiž nepopudila ani tak šoková terapie lesních ekosystémů, kterou park prosadil, protože zároveň vyhlásil účinná obranná opatření proti kůrovci v nižších polohách. Nedávno je ale nažhavila víceméně tajná dohoda mezi Národním parkem Šumava a Národním parkem Bavorský les, připravená v době, kdy představitelé parku tvrdí, že chtějí s obcemi jednat o Šumavě společně.
Tato dohoda o vytvoření zóny divočiny s omezeným prostupem, nazvané Divoké srdce Evropy, měla být podepsána v Železné Rudě-Alžbětíně 13. března za zády obcí. Je pravděpodobné, že dohodu o Divokém srdci Evropy odmítnou české i bavorské obce znovu, pokud oba parky nebudou schopny vytvořit mezi sebou odpovídající turistické propojení. To totiž zatím – sedmnáct let po založení NP Šumava – prakticky neexistuje.
Druhým krizovým bodem je nový, přísnější limit pro splavnění horního toku Vltavy, který šumavský park po letech váhání najednou razantně prosazuje. Například stop pro rafty a nafukovací plavidla. Nic proti omezení na tak cenném vodním ekosystému, ale jednat s obcemi je třeba jinak.
Obávám se, že na Šumavě je v nedohlednu smíření, po kterém tu už sedmnáct let region volá. Pozitivní je snad jen to, že šumavské obce už nechtějí Národní park Šumava zrušit, tak jako chtěly v devadesátých letech.
