Minulou sobotu jsme se s Klubem astmatiků vydali do Podroklaní. Vybrala jsem stinnou túru s malým převýšením a nejmenším možným počtem zákazů – tedy Modrava – Trampusův křížek, odtud po neznačené cestě zkratkou na Roklanskou hájenku. Astmatici se zde z vlastních zásob občerstvili. Zájemce, kteří chtěli vidět unikátní Židovský les, jsem vzala přes Medvědí horu až k Židovské skále. Židovský les je překrásný. Sloužil jako pastva pro dobytek, což vedlo k jeho částečnému odlesnění. Řídkolesí a kůrovcem nezasažené smrky větvovím zastiňující zem byly pro všechny nevšedním zážitkem.
Na zpáteční cestě se u rozcestí k Roklanské hájence náhle zjevili dva civilisté se psem. S tvrzením, že jsou stráží Národního parku Šumava a s upozorněním, že se nacházíme na území se zákazem vstupu, po nás žádali jednak okamžitý návrat cestou, kterou jsme přišli (což by moji pacienti už neušli), jednak nás chtěli pokutovat či přivolat kašperskohorskou policii. Vzhledem k tomu, že se neprokázali žádným průkazem, neměli stejnokroj – a my byli ve dvou třetinách plánované trasy, jsme pokračovali dále k Soutoku (soutok Roklanského potoka a Rokyty).
Ten jsme přebrodili. Stráž také. Asi po deseti minutách přijeli z protisměru terénní Toyotou další dva muži – opět bez stejnokrojů. Tito strážci se již prokázali průkazy. Tvrdili, že jsme porušili vstupem na území Zákon o ochraně přírody a krajiny 114/1992Sb. Mojí argumentaci, že zákazy nemají oporu v zákoně, nebrali v potaz. Vyžádali si občanský průkaz (měl ho jen jeden z nás). Adresy s rodným číslem a bydlištěm zapsali do notesu s tím, že proběhne správní řízení. Byli provázeni mladou slečnou a krásným jezevčíkem. Vše se odehrálo na území s omezeným vstupem a piktogramem přeškrtnutého chodce. Nebylo to nepodobné situaci, v níž by nás policista bez stejnokroje, například v trenýrkách, ale s průkazem Policie ČR, legitimoval a ukládal pokuty.
Prováděcí vyhláška o strážní službě hovoří o vybavení služby stejnokrojem, ale je stejně nejednoznačná jako samotný Zákon o ochraně přírody a krajiny. Stejnokroj má být šedozelený, doplněný kravatou, odznaky, průkazem a může být přidělen i odebrán orgánem, k němuž je pracovník v zaměstnaneckém poměru.
Ale dále k našemu příběhu. Terénní Toyota pokračovala po cestě, na niž nesmí vstoupit lidská noha. U Hraběcího mostu jsme tento automobil potkali znovu. Projížděl se po turistické stezce z Modravy na Javoří pilu plné turistů, kteří se museli uhýbat. Můj astmatik neuhnul. Automobil ho jen tak tak minul. Následně vůz zastavil, vystoupil asi třicetiletý strážce a na mého šedesátiletého pacienta zavolal: „Chováte se jako dobytek!“ Zeptala jsem se, zda jsme zase něco neprovedli a odpověď zněla: „Ne, nic. Jen Marek se chová jako debil.“ Spletl se i v totožnosti.
Tato slova, hodnotící osobnost moudrého a ctihodného občana Lišova, pana Irmiše, člena strany KDU-ČSL a člena lišovského kostelního sboru, jenž byl již v osmi letech zbaven pionýrské cti a pionýrského šátku, z úst o jednu či dvě generace mladšího strážce, byla opravdu poněkud nevybíravá a rozhodně nesvědčila o dobrém vychování. A navíc – v tiskové zprávě Ministerstva životního prostředí z 5. ledna 2007, která byla vydána v souvislosti s nepovoleným tréninkem Kateřiny Neumannové v Luzenském údolí, se tvrdí:
„Piktogram přeškrtnutého lyžaře, který je na cestě umístěn, informuje o tom, že nejde o lyžařskou trasu. Nelze ale jednoznačně konstatovat, že to znamená omezení vstupu pro lyžaře.“
Dovoluji si tímto zevšeobecnit, že tato tisková zpráva MŽP se stejně tak týká i piktogramu přeškrtnutého chodce. Navíc – existenci území s omezeným vstupem napadly kraje. Podaly ústavní stížnost, která dosud nebyla projednána.
Jsem si vědoma toho, že jsem měla být jako vedoucí „zájezdu“ více kritická a neměla jsem se s astmatiky pouštět do končin teoreticky zapovězených. Na druhé straně bych ráda upozornila na fakt, že Správa NPŠ, která opakovaně veřejně prohlašovala, že úkolem strážní a informační služby je především informovat a jen v krajním případě udělovat pokuty, se chová prostřednictvím stráže vyloženě silově a mocensky. Území s omezeným vstupem nikdy neměla suplovat absolutní zákaz vstupu. Zákazy Správy NPŠ nemají jasnou oporu v zákoně a ani popis povinností strážní a informační služby není jednoznačný. Musí být vybavena stejnokrojem nebo nemusí? Co je její prvořadou povinností? Je území s omezeným vstupem, které má být dle rezoluce přijaté na Světovém kongresu o divočině v Mexiku v prosinci 2009 součástí „divočiny Ib“, opravdu územím pro milovníky Šumavy zapovězeným? Už samotná mexická rezoluce je jasným překročením pravomocí Správy parku. Je nelegitimní a měla by být náležitě „oceněna“ nadřízenými orgány. Jaký bude osud Roklanské hájenky, která je napadena dřevomorkou? Bude zbořena? Nebo se Správa pokusí tuto historickou budovu vystavěnou Klubem českých turistů v roce 1936 opravit a chlubit se jí jako součástí českého kulturního dědictví? Co má větší hodnotu? Více než tři léta uměle chovaný kůrovec a jím likvidované šumavské porosty nebo samotná ochrana přírody?
Nový ministr životního prostředí bude muset rozhodnout. Bude nucen posoudit zákonnost či nezákonnost chování Správy NPŠ. Bude muset revidovat její vyhlášky i její vedení. Doufejme, že nový ministr Drobil, občanským povoláním právník, sporné záležitosti vyřeší rychle a s maximální odborností. V tuto chvíli podléhá bezzásahovému režimu - a to pravděpodobně zcela nezákonně - 30% plochy Národního parku Šumava. Toto rozlehlé a ekologicky cenné území se již nepodaří zachránit. Lze jen urychlit jeho obnovu. Věřím, že v kauze Šumava nakonec zvítězí zdravý rozum a že jeho nositelem bude právě osoba nově jmenovaného ministra životního prostředí.
