TOMÁŠ JIRSA JIŘINA RIPPELOVÁ
Z dopisů
Obudoucnost Šumavy probíhá mediální bitva. Není den, aby ministerstvo životního prostředí, Národní park Šumava nebo Hnutí Duha nevydaly tiskové prohlášení o tom, jak usychající Šumava není vlastně mrtvá, jak kůrovec léčí a jak se pod suchými kmeny rodí mladé semenáčky. Naopak nemine den, aby hejtmani, starostové a odborná lesnická veřejnost na propagandu národního parku nereagovaly obavami o osud staletých lesů.
Bohužel, během této mediální bitvy plyne čas a přemnožený kůrovec likviduje další stovky hektarů šumavských lesů. Dnes jsou již zcela uschlé staleté lesy na Trojmezné, všechny lesy v okolí Plešného jezera, Luzný, Březník. Do konce roku uschnou lesy na pramenech Vltavy a v Černohorském pralese. Pralesní zbytky v sobě nesou informaci o vývoji lesa na Šumavě od konce poslední doby ledové a přežily všechny vichřice a ostatní nepohody posledních více než tři sta let včetně orkánu Kyrill.
Dnes zanikají jen díky tomu, že jim ti, kteří se sami označují za ochránce přírody a jako státní úředníci to mají i v popisu práce, úmyslně neposkytli ochranu, jakou jim v podobě ochrany před kůrovcem poskytovaly generace lesníků minulých století.
Je tragickou ironií šumavské historie, že právě to nejcennější -její pralesy, které přežily staletí, stačil zlikvidovat za sedmnáct let management národních parků.
Na této likvidaci se významnou měrou podílel nejprve sousední bavorský les, který dlouhá léta ponechal kůrovce v blízkosti státních hranic bez povšimnutí. V posledních letech má na díle zkázy lví podíl Národní park Šumava a ekologisté za podpory ministerstva životního prostředí.
Aby obhájili legitimitu svého radikálního řešení, pořádá Hnutí Duha ve spolupráci s vedením Národního parku na Šumavě ankety a ptá se návštěvníků, zda kácet a vytvářet holiny či nekácet. Odpověď musí samozřejmě znít nekácet. Když však položíte návštěvníkům stejně jednoduchou otázku, zda chtějí na Šumavě staleté zelené lesy anebo uschlé stromy, odpověď samozřejmě bude staleté zelené lesy. Ostatně takové, kvůli kterým byl národní park založen. Je vrcholem demagogie vedení národního parku a ministerstva životního prostředí, že předkládají veřejnosti pouze dvě varianty budoucnosti Šumavy: suchá a nebo vykácená. Jsme přesvědčeni, že veřejnost chce Šumavu zelenou. Pro obhajobu svého postupu používá národní park nejrůznější škály argumentů, od vědecké teorie „obnovy horských smrčin”, přes anarchistické teze „vzniku nové divočiny” až po úplné nesmysly. Příkladem je vyjádřeníministra Martina Bursíka, který při své návštěvě Šumavy řekl, že je důležité, aby se ve vzácných místech Šumavy nenacházely jednodruhové a stejně staré lesy. Ale ví ministr, jaká je skutečnost? I vedení parku přiznává, že v usychajících horských smrčinách zase vyroste pouze smrk. Žádné vícedruhové lesy. A stejnověkost? Dnes usychají stromy staré 100 až 300 let, tedy různověké. A vyrůstá-li dnes něco nového, pak je to samozřejmě stejnověký les. Různověkým v dnešní podobě se stane až za několik set let. Na řadě míst však po uschlém lese nové stromy nevyrůstají.
Spálíme Kosmovu kroniku
Rakušané a Němci v oblasti Trojmezné vykáceli podél našich hranic tisíce stromů napadených kůrovcem z Národního parku Šumava, aby ochránili své lesy před kůrovcovou kalamitou. Že to nebylo jejich přání, dokazuje jejich téměř desetileté upozorňování na neřešení situace. Kůrovec hraniční čáru prostě nepozná a přeletuje na druhou stranu hranic dál.
Na české straně Národní park Šumava z letadel a vodními děly rozstřikuje tuny roztoku houby Bauveria bassiana, který má šíření kůrovce zastavit. Podobně masivní použití tohoto postřiku proti kůrovcům nebylo ještě nikdy použito a výsledky se pouze odhadují.
Experiment tak stíhá experiment. Zatímco na české straně nabírá kůrovec na síle a dál se šíří, na rakouské a německé straně vzrostlé zelené lesy zůstaly. Ale mezi nimi holina, která by, kdyby národní park zabránil šíření kůrovců, vůbec nemusela vzniknout.
V současné době probíhající zkázu lesů na pramenech Vltavy lze vnímat jako políček národnímu cítění občanů České republiky, kteří lokalitu pramene Vltavy odjakživa vnímají jako národní, vpravdě posvátný symbol. Zkázu tohoto pralesovitého „klenotu” je možné nazvat barbarským činem srovnatelným s úmyslným spálením rukopisu Kosmovy kroniky nebo se zbouráním rotundy na Řípu. Doporučujeme každému, kdo si třeba při tónech Smetanovy Vltavy právě tato místa vybavuje a kdo má k zelené Šumavě vztah, aby si letos pospíšil s návštěvou pramenů Vltavy a vryl si do paměti vzpomínku na ně, která bude pro několik generací jediné, co z tohoto skvostu zůstalo.
