BÝVALÝ ŘEDITEL LESŮ ČR A KANDIDÁT TOP 09 ZA HRADECKÝ KRAJ JIŘÍ OLIVA:
* Do roku 2003 jste byl generálním ředitelem státního podniku Lesy ČR. Dnes působíte na katedře lesní těžby Lesnické a dřevařské fakulty České zemědělské univerzity v Praze. Začněme tedy od lesa. Stav lesů na Šumavě, napadených kůrovcem, se v poslední době stává politickým tématem. Měly by se podle vás napadené porosty v nejvíc chráněné zóně národního parku vykácet, či ponechat na místě?
Šumavský národní park byl založen v dubnu 1991. Tehdejší vláda Petra Pitharta jej schválila nikoli s úmyslem přetvořit šumavskou přírodu na divočinu, ale za účelem maximální ochrany jedinečných přírodních krás Šumavy. Tamní lesy přitom mají daleko do jakékoliv původnosti, jak se s oblibou tvrdívá. Byly vypěstovány člověkem, a zejména po větrné a kůrovcové kalamitě v šedesátých až osmdesátých letech 19. století se jejich charakter podstatně změnil. Nicméně lesníci dokázali letitými a ověřenými hospodářskými postupy tyto lesy pěstovat tak, že dobře plnily všechny své funkce. Zde narážíme na první problém – zda lesy tohoto charakteru jsou vhodné pro začlenění do národního parku, navíc v míře, jaká nemá v Evropě obdoby. Mezinárodní svaz pro ochranu přírody a přírodních zdrojů (IUCN) formuloval definici, podle které jsou národní parky „územím, jehož podstatnou část zaujímají přirozené, lidskou činností nedotčené ekosystémy”. Nerespektování filozofie dané touto logickou definicí bylo první příčinou dnešního stavu.
* Jakou úlohu v tom ale hraje kůrovec?
Kůrovec je problémem především v hospodářských lesích, a Šumava je, ať se to komu líbí nebo ne, až na malé výjimky pokryta lesy, které byly po staletí obhospodařovány. To je jádro problému. Jestliže tady někdo v roce 1992 řekl, že přirozený les „vyrobí” tím, že si hospodářského lesa přestane všímat, byl problém na světě a bylo pouze otázkou, kdy tato časovaná bomba vybuchne.
* To se zřejmě už stalo...
Dnes se věc staví jako nesmiřitelný střet dvou koncepcí: bezzásahového přístupu k ochraně lesních ekosystémů a koncepce přizpůsobení hospodaření přirozeným procesům. Spor slouží zejména k tomu, aby se na něm zviditelnili jednotlivci, různá hnutí, nevládní organizace a dnes už i politické strany. To ale nemůže vést k vyřešení problému.
* V čem tedy spatřujete hlavní příčiny problémů dnešní Šumavy?
Počátky dnešního stavu byly položeny záhy po založení parku v roce 1991, a to jednak charakterem ekosystémů do parku začleněných, ale také přístupem tehdejšího managementu. Jako tehdejší ředitel státního podniku Lesy ČR jsem se přímo účastnil předávky krásných šumavských lesů pod správu národního parku. Lesů, které byly stovky let obhospodařovány způsobem, který nejen dával obživu místnímu obyvatelstvu, ale také vytvořil typický a malebný obraz šumavské krajiny. Když jsme varovali před ponecháním těchto lesů bez zásahů, stali jsme se okamžitě terčem útoků i urážek. Dodnes mám schován videozáznam jednoho televizního pořadu, kde shodou okolností dnešní ředitel parku ukazuje rukou do porostu a teatrálně klade otázku, kde že je ten kůrovec, kterého se tak bojíme. Myslím, že dnes už to ví.
* Koncepce a postup vedení národního parku jsou všeobecně známy. Jsou tu přece další řídicí a správní orgány, vědecké a výzkumné instituce, které by mohly a snad i měly k věci říci své – a leckdy tak nečiní...
Největší chybou podle mne není uplatnění té či oné koncepce. Hrubou a systémovou chybou však je, že pravomoci a rozhodnutí, která mají dopad na 70 tisíc hektarů plochy lesů, polí, luk i obcí s jejich obyvateli, jsou ponechány na vůli jednoho či několika jednotlivců na správě parku, navzdory tomu, že zásadně ovlivňují i veškerou činnost i životy lidí na tak rozsáhlém území. Výmluvný je názor jedné z největších lesnických osobností 20. století, prof. Josefa Konšela, který ve své knize Stručný nástin tvorby lesů v biologickém pojetí, v kapitole věnované zakládání rezervací píše: „Za rezervace lesní se nehodí prohlašovat porosty, jejichž stav je podmíněn vytrvalou přičinlivostí hospodářovou. V tom případě nepovstane rezervace, nýbrž všeobecný úpadek a zmatek.” Dnešní stav ŠUNAP je smutným dokladem pravdivosti tohoto výroku.
* Dá se nějak vyčíslit ekonomický význam Šumavského národního parku? A rovněž to, jaké dopady má zde uplatňovaný tzv. bezzásahový režim?
Činnost (a také nečinnost) národního parku zásadně ovlivňuje život asi 23 obcí a osad ležících na jeho území. Park zahrnuje 56 000 hektarů lesů, což jsou 2,3 % všech lesů v ČR. Těžba dřeva okolo 350 tisíc krychlových metrů představuje více než dvě procenta průměrného objemu těžby v ČR. Jestliže první zóna ochrany zahrnuje asi 9000 hektarů lesů, což je 13 % plochy parku, a je zde vyhlášen bezzásahový režim, přináší to mimo jiné riziko gradace škůdců a následný rozvrat původně hospodářských porostů. Každoroční přírůst a pozdější rozpad činí při kalkulaci normální výše těžby okolo 70 000 krychlových metrů hmoty, což obnáší ekonomickou ztrátu zhruba 85 miliónů Kč. Neprováděním těžebních a pěstebních prací tím v běžném roce přichází o práci přinejmenším 80 lidí se všemi sociálními i dalšími dopady.
* Zbývá položit otázku, kdo by měl o krocích a opatřeních tak zásadního významu vlastně rozhodovat. Má to být správa parku tak, jak tomu je v největší míře dodnes, ministerstvo životního prostředí, nebo obce a jejich obyvatelé, kteří nesou největší omezení vyplývající z existence národního parku?
Z pohledu dnešních výsledků je nepochybné, že současný systém je ten vůbec nejhorší. Území národního parku nepatří ani správě parku, ani MŽP, ale všem občanům tohoto státu. Systémově odpovídající řešení je takové, aby byla koncepce národního parku včetně plánu péče podrobena odborné diskusi, odsouhlasena obcemi na území parku a po připomínkovém řízení předložena ke konečnému souhlasu vládě ČR. Teprve pak bude zajištěna odpovídající správa tak významného veřejného statku, kterým Šumavský národní park bezpochyby je.
* V čem by potom měla spočívat úloha politiků?
Politici nemusí být vždy schopni posuzovat odborné problémy v různých oblastech správy veřejných majetků. Musí však být schopni vytvořit systém rozhodování o těchto majetcích, který co nejvíce eliminuje možnosti extrémních přístupů, vedoucích téměř vždy k nedobrým výsledkům.
