Často si pokládám otázku, proč je problematika ochrany přírody lidmi tak rozdílně vnímána. Význační čeští ekologové si v odpovědích na podobné dotazy pomáhají mnoha termíny z oblasti vývojové a sociální psychologie. V úvodu knihy „Krajinný ráz“ citují autoři Jiří Löw a Igor Míchal Kohlbergovu teorii morálního vývoje. V roce 1976 popsal Lawrence Kohlberg tři základní stadia:
I. stadium prekonvenční (děti se chovají tak, aby omezily potrestání a získaly odměnu)
II. stadium konvenční (děti se snaží dodržovat pravidla, normy a zákazy)
III. stadium postkonvenční ( jsou dodržovány smlouvy a všeobecné mravní principy)
Každý jedinec osciluje (především díky intelektu) vždy mezi různými stadii, snad proto, aby se mohl vrátit tam, kde mu to nejvíce vyhovuje
Se znalostí této teorie vyjádřil Igor Míchal přesvědčení, že v české ekologii se uplatní jen emočně a morálně vyzrálí jedinci. Jeho předpoklady se však ukázaly lichými.
Ředitelé Národního parku Šumava
Budeme-li se zabývat aktivitami posledních tří ředitelů parku, Ivana Žlábka, Aloise Pavlička a Františka Krejčího, dojdeme k zajímavým zjištěním.
Ivan Žlábek přebíral park v době kůrovcově kalamity, která se šířila z Bavorska, kde už tehdy vítězil kůrovec jako nejvíce chráněná součást přirozených procesů. Ivan Žlábek zasahoval především po okrajích kalamity. Na plochách sežraných kůrovcem podsazoval smrky a jeřáby. Kůrovce se podařilo zastavit a oblast kolem Luzného a Březníku se díky podsadbám zelená.
Starosta Modravy Antonín Schubert říká:„O co méně Žlábek mluvil, o to více konal.“ Vybudoval funkční Správu parku, síť informačních středisek, cesty, Schwarzenberský kanál, Vchynicko-Tetovský kanál, rozhlednu Poledník. Zasloužil se o to, že stojí rozhledna na Boubíně. Opravil hájenku na Březníku, Roklanskou chatu, Stifterův pomník, hráz Plešného jezera, rekonstruoval a vystavěl fořtovny, hájenky, informační a vzdělávací středisko Kašperské Hory, správní budovu, truhlárnu, tesárnu a depozitář muzea v Kašperských Horách aj. Mezi zaměstnanci parku i mezi šumavskými starosty je znám tím, že vždy držel slovo a vzájemné úmluvy.
Ředitel Pavličko povolal do parku „významné“ vědce: Křenovou, Pracha, Bejčka, Hrušku, Vrbu. Podrobně rozpracovávají pokyny ministerstva životního prostředí, aniž by brali v potaz princip předběžné opatrnosti. Ředitel Pavličko navrhnul vnější mobiliář – lavičky, přístřešky, vybudoval některé odvozové cesty.
Jeho pokračovatel, František Krejčí, podporuje ekologisticky zaměřené vědce, je znám především svým zaujetím pro workshopy a důrazem na propagaci. Vybudoval malá parkoviště „Zaparkuj a jdi dál“, stavebně nenáročná nouzová nocoviště s WC budkou. Za jeho ředitelování se staví páteřní šumavská cyklostezka.
Na co však klade důraz především, je realizace vizí, které uskutečňuje často bez vědomí obcí, s využitím veškerých skulin v zákoně. Specialitou současné Správy parku je podplácení médií a podávání zkreslených informací. Ředitel Krejčí se v tisku dokáže pochlubit i rozsáhlou rekonstrukcí Kašperskohorského náměstí, na kterou nedal ani korunu. Nejvíce markantní jsou však škody na životním prostředí. Vlivem velkochovu kůrovce na ponechaných vývratech a polomech usychají tisíce hektarů smrkových porostů. Myšlenkovým produktem Františka Krejčího je „Divoké srdce Evropy“. Na celosvětovém kongresu o divočině byla přijata rezoluce za účelem vyhlášení oblasti „divočinou Ib“ dle klasifikace Mezinárodního svazu ochrany přírody. Tato „divočina“ by měla být ponechána přírodě, sloužila by jen výzkumu (nikoli návštěvníkům), její vyhlášení by znamenalo odstranění desítek kilometrů cest, stržení elektrického vedení a všech existujících staveb. To, že by šlo o „pseudodivočinu“, která nemá se skutečnou divočinou vůbec nic společného, ochranáře nijak nedrásá. Byla by to divočina plná umělé výsadby, nezlikvidovaných ekologických škod po československých pohraničnících, divočina s kamennými zídkami po celá staletí určujícími vlastnická práva. Tento českoněmecký eintopf, jenž je pouhým popřením civilizace, by pak získával prestižní ocenění na mezinárodním fóru.
Ředitelé parku z pohledu Kohlbergových stadií morálního vývoje.
Chování Ivana Žlábka je silně paternalistické. Dráždí nejen svou autoritou, ale i vědomostmi a z pohledu vývojové psychologie je na tom více než výborně. Následní ředitelé jsou orientováni především na získání odměn a únik trestu. Jejich rozhodnutí jsou nelegitimní, překračují etické a pravděpodobně i právní normativy. Neznají otevřené jednání ani snahu o konsensus. Myslím, že i Igor Míchal by souhlasil s jejich zařazením do stadia I, tedy mezi deprivované jedince. A jak poznáme deprivanty? Koukolík píše: “Základním znakem deprivantství je soustavné netvořivé prolamování kulturních zábran a vědomé ničení hodnotové stupnice, k níž dospěl tisíciletý světový kulturní vývoj.“ Má za to, že míra uplatnění deprivantů ve společenských institucích, kultuře i vědě, neustále roste a v současné době dosahuje takových rozměrů, že je možné hovořit o vzpouře deprivantů. Za účelem moci manipulují vědomím celého národa a zamlčují pravdivé informace.
Deprivantství jako hrozba lidstvu
Společenský parazitismus deprivantů je po staletí jednou z největších hrozeb lidstva. Za příklady nemusíme chodit daleko. Můžeme zmínit Mezivládní panel o změnách klimatu a dezinformace o globálním oteplování, fašismus, Pol Potův režim, stalinismus, socialismus, toxikomanii a jiné sociální jevy.
Obětí deprivantů se stal i Národní park Šumava. Obnova šumavského přírodního bohatství a kulturního dědictví bude dlouhodobá a pravděpodobně velmi nákladná. Dotkne se ekonomiky obcí, turistického ruchu i zaměstnanosti. Šumava zažije další historicky obtížné období, tak jako v minulosti již mnohokrát. Opět doplatí na to, že mravnost je považována za viktoriánský přežitek, jenž se v dnešní době jaksi nenosí. To samé platí – bohužel - i pro celou českou politickou scénu.
