Ivan Brezina ÚHEL POHLEDU V národním parku Šumava je kůrovcová pandemie. Do pěti let tu nejspíš nezůstanou žádné zelené stromy. Shodlo se na tom dvanáct expertů, které do lesů vyslal jihočeský hejtman Zimola. Jediný, kdo o tom neví, je ministr životního prostředí Miko, který za park zodpovídá. „Neslyšel jsem nic, co by mi zavdávalo důvod uvažovat o nějaké abnormální situaci,” prohlásil. Existují jen dvě možnosti: buď mu jeho podřízení zatajují fakta, nebo Miko prostě lže. V interním zápisu z porady vedení parku ze 4. srpna se totiž mluví o „živelné události”. Průšvih tedy uznávají už i ti, kdo ho svou nečinností zavinili.
Pokud se o situaci na Šumavě zajímáte delší dobu, Mikovo překrucování reality vás nepřekvapí. Podivnou hru hráli už jeho předchůdci Ambrozek a Bursík. První na žádost Hnutí Duha vyházel z vedení parku lesnické odborníky a dosadil místo nich zastánce ideologického hesla „Nech brouka žít”. Druhý v bizarním experimentu s nezasahováním proti škůdci pokračoval i za cenu porušování zákonů. Oba ministři celá léta tvrdili, že se nic neděje. Příroda si prý pomůže sama. To samé dnes tvrdošíjně opakuje i Miko, muž, který pro mrtvé stromy nevidí suchý les.
Náš program: suchý strom Hejtman Zimola se na Šumavě chystá vyhlásit stav nebezpečí. Umožnilo by mu to proti kůrovci zasahovat i přes odpor ministerstva a vedení parku. Pokud nemá Šumava uschnout, nemá Zimola jinou volbu. S milovníky škůdce totiž v minulosti nehnulo vůbec nic. Žaloby, které na Bursíka podali šumavští starostové, protesty hejtmanů, kritika prezidenta Klause, žádost dvaceti senátorů o projednání umírajících lesů ve vládě, deset tisíc podpisů pod peticí Zachraňme Šumavu... Vlastníky zelené Pravdy žádná fakta nezajímala. Prostě se rozhodli přírodu „ochránit” před lidskými zásahy i za cenu, že z ní nezůstane kámen na kameni.
Podle člena kůrovcové komise Josefa Vovesného je dnešní pandemie srovnatelná s velkou kůrovcovou kalamitou, která na konci 19. století navždy změnila tvář Šumavy. Způsobily ji vichřice v letech 1868 a 1870. Kdo se zapíše do historie jako viník pandemie 2009?
Na konci devadesátých let kůrovec napadl jeden z největších přírodě blízkých porostů v Česku - prales na Trojmezné. V květnu 1999 tehdejší ministr Kužvart rozhodl o ozdravném kácení. Mělo jít o chirurgicky čistý řez, při němž by padlo jen asi tisíc stromů. Jejich kůra měla být oloupána, aby se z ní brouk nešířil, a kmeny ponechány na místě. Záchraně pralesa ale blokádou zabránili ekologičtí aktivisté. Přivazovali se k napadeným stromům a přemalovávali značení, aby pak mohli křičet, že se místo nich kácejí zdravé. Blokádu pořádalo Hnutí Duha. Kvůli hrozbě vysoké pokuty se k ní ale oficiálně nehlásilo. Zbaběle se schovalo za anonymní „občanskou společnost”.
„Než aby se kácelo, to ať park raději není,” říkali aktivisté. A na jejich slova rychle došlo. Soudní znalec Vicena spočítal, že blokáda způsobila životnímu prostředí škody ve výši patnácti milionů korun. Už rok po ní bylo na Trojmezné dvakrát víc napadených stromů a dnes je prales kompletně suchý. Až 400 let staré stromy přežily schwarzenberské lesníky i komunisty, ale nepřežily militantní propagátory „přírodních procesů” za každou cenu.
Trojmezná se pak stala hlavním zdrojem nákazy, z něhož se škůdce šířil dál. Po orkánu Kyrill na jaře 2007 ministr Bursík svévolně rozhodl, že se proti brouku nebude zasahovat ani ve 2. zónách parku. Kůrovci tak nabídl prostřený stůl v podobě asi 150 tisíc krychlových metrů polámaných stromů. Vědci varovali, že to kalamitu urychlí do obrovských rozměrů. Stalo se: podle posudku soudního znalce Simona dnes škody na Šumavě dosáhly asi dvaceti miliard korun. Dalších 75 milionů korun chtějí po Česku majitelé rakouských a bavorských lesů, kam se od nás kůrovec šíří. Po Trojmezné uschly i prameny Vltavy a všechny vrcholové partie mezi Železnou Rudou u Bučinou. Jen letos odumře asi 1500 hektarů lesa. Experiment prostě nevyšel. Kdo za to ponese odpovědnost?
