V minulých dnech byla v tisku zpráva, že ředitel Správy Národního parku Šumava ustanovil pracovní tým, který má zastavit rozšiřování lýkožrouta smrkového v lesích v majetku správy, a to v částech tzv. II. zón. Stalo se tak tři roky po orkánu Kyrill, čili jak se lidově říká, pět minut po dvanácté a po dvou letech ujišťování veřejnosti, že situace s kůrovcem je v národním parku pod kontrolou a rozsah zasažení že je kolem jednoho procenta rozsahu lesů.
Ředitel parku minulý týden na svoji obhajobu v televizi uvedl, že loni vypadala situace na jaře jinak než v létě a že další rozsah řádění kůrovce nelze odhadnout, protože to záleží na průběhu počasí na jaře, v létě a hlavně v srpnu. Nicméně přiznává, že tak masivní nálet kůrovce nečekal, a tak prý nelze čekat se složenýma rukama v klíně. Je nutné připravit se na všechny alternativy, které lze dneska odhadnout. A tak zima nezima se kácí a jeden kamion za druhým vyváží kůrovcové dřevo ze Šumavy. A bude se kácet a vozit ještě víc a dlouho.
Plán kůrovcové těžby byl v loňském roce více než dvojnásobně překročen a odborníci správy parku očekávají v letošním roce nárůst těžby o padesát procent - na historicky rekordních 500 000 kubických metrů napadeného dřeva. A bude-li jejich odhad stejně nepřesný jako v uplynulém roce, můžeme čekat až milion kubických metrů kůrovcového dřeva.
Je současná situace s kůrovcem na Šumavě tak výjimečná ? Možná rozsahem, ale příčiny byly stejné i v minulosti. Také v letech 1994 - 95 tehdejší vedení NPŠ začalo zavádět režim bezzásahovosti, a to bez ohledu na dlouhodobé zkušenosti lesního personálu. A tak se neošetřené vývraty z polomů staly hnízdištěm podkorního hmyzu. Posílené o několik let později o brouky z Národního parku Bavorský les zapříčinily, že v roce 1995 kůrovcový žír nabyl téměř katastrofických rozměrů. Jedině díky novému vedení parku byla tehdy zahájena důsledná asanace kůrovcových ložisek spolu s kultivací vznikajících holin dřevinami původní pralesní skladby. Stalo se tak i přes střety s ekologickými aktivisty, kteří znemožňovali práci asanačních čet a chránili každý kůrovcem zasažený strom.
Už naši předci věděli, jak se účinně bránit kůrovci Ze zachovaných historických podkladů je zřejmé, že vichřice decimovaly Šumavu již od roku 1700. Stejně tak se zmiňují o některých příkladech ležérního přístupu k asanaci kůrovcem napadených stromů. V roce 1836 položila vichřice ve volarských lesích velký polom, ze kterého otálející Volaráci během následujících pěti let vytěžili téměř desetinásobek původní polomové hmoty, tedy 150 000 plnometrů kůrovcového dříví. Také v revírech na Vimpersku bylo v roce 1839, pět let po polomu, vytěženo 202 653 plnometrů dřeva, což byl také desetinásobek prvotní polomové hmoty.
Tyto alarmující výsledky však byly pro naše předchůdce poučením a včasné kácení broukem napadených stromů, jejich odkorňování, pálení kůry, klestu, případně i hrabanky bylo nejúčinnějším obranným zákrokem proti šíření kůrovce a základní zkušeností pro všechny lesníky.
Je třetí rok po Kyrillu a kůrovcová těžba stoupá závratným tempem -neopakuje se historie i přes získané, ale nerespektované staleté zkušenosti?
