Ten pohled je krásný, ale mrazivý. Za nádherným Plešným jezerem stojí šedé smrky, na první pohled evidentně mrtvé.
Viníků je víc, ale ten hlavní je jeden. Kůrovec.
Právě o nebezpečí jeho přemnožení se nyní znovu začíná mluvit. Tím spíše, že i na dalších cenných místech Šumavy to začíná vypadat podobně jako nad Plešným jezerem.
Pro náhodného turistu to může být hodně nepříjemné překvapení.
Ale nebude brzy ještě hůř? Nebudou na Šumavě jen mrtvé lesy?
„Ten samotný porost není mrtvý, i když se tak na první pohled může zdát. To, že staré smrky umírají v národním parku vlivem kůrovce a ne dřevorubce jako v obyčejném hospodářském lese, je zcela přirozené. Uschlo jen stromové patro a les jako takový se obnovuje. Před deseti lety to nebylo ještě tak viditelné jako dnes,” vysvětluje bioložka Magda Jonášová z Akademie věd, která sleduje obnovu lesů na Šumavě už dlouhou dobu.
Ostatně právě u Plešného jezera se turisté mohou na obnovující se les podívat sami a zblízka. Naučná stezka je vede přímo mezi suché stromy. „Přesvědčte se,” stojí na vysvětlující tabuli u stezky, kde se návštěvník může seznámit s tím, jak se les sám od sebe proměňuje.
Jenže ne všichni přírodě věří. Mají strach, že se suché porosty kvůli kůrovci rozšíří i do dalších částí parku, především mimo něj, a kalamitu nepůjde zvládnout. Což znamená obrovské problémy: škody na zničeném dřevu a odchod turistů. A to by nebyla malá katastrofa! Lesy a turisté - to je přece hlavní bohatství Šumavy.
Bojíme se František Nykles je předsedou svazu obcí, které leží v Národním parku Šumava. A ten neskrývá obavy z budoucnosti: „To, že se přemnožil kůrovec, není tajemství. I když vedení národního parku udělalo všechna možná opatření, aby snížilo případné dopady, čekáme, co bude. Vím od lesáků, že nacházejí vyšší počty kůrovce v lapácích,” vysvětluje.
Uklidňování biologů příliš nevěří. „Když vidíte ten hřbitov stromů a uvědomíte si, že tento osud by mohl potkat další část parku, to jde mráz po zádech.”
Upozorňuje také, že šest obcí ležících v chráněném území šumavského parku má své obecní lesy, o které se musí starat. „Je jejich povinností pečovat o obecní majetek, tedy i o obecní lesy. Nemůže jim být lhostejné, co se děje poblíž. Nedivme se, že lidé z okolí mají strach.” Jenže obavy neskrývají ani další: dvacítka senátorů napsala před pár týdny dopis premiéru Topolánkovi, aby se začalo proti kůrovci bojovat sekerou a pilou. K zásahům proti kůrovci v parku vyzval hejtman Jihočeského kraje Jan Zahradník.
Ozvali se i Němci a Rakušané, kteří se bojí o lesy na své straně hranice. Všichni připomínají, že po orkánu Kyrill zůstaly na Šumavě ležet tisíce kubíků dřeva. Kůrovec má potravu. Není nejvyšší čas začít likvidovat napadené dřevo?
Kůrovec a zase kůrovec
S kůrovcem se totiž Šumava potýká už opravdu hodně dlouho. Vlastně po každé větrné kalamitě, pokud lesáci nestačí odtěžit dřevo, se ten nešťastný brouček rozšíří a začne nemilosrdně likvidovat třeba i staleté smrky. Jedna z velkých kůrovcových kalamit zasáhla Šumavu v roce 1870. Jenže už předtím nabídli kůrovci potravu sami lidé, kteří vysázeli rozsáhlé smrkové lesy, ačkoli smrk původně rostl jen v nejvýše položených místech Šumavy. Odborníci dnes považují právě tyto původní horské smrčiny za unikátní. A chtějí je zachránit. Nedoporučují tam proto kácet ani při kůrovcových kalamitách. Ostatně tyto plochy zabírají jen malou část parku.
A není takový postup riskantní? „Kůrovec není nebezpečím pro horské smrčiny. I kdyby uschlo stromové patro, les jako takový bude žít dál. A je potřeba zachovat genofond. Kdyby ubylo suchých lesů, přibylo by holin,” vysvětluje Jonášová. Touto filozofií se ostatně řídí i národní park, jeho pracovníci nebudou kvůli kůrovci zasahovat ani u pramene Vltavy. Podobně - tedy bez zásahů do přírody - spravují svou část Šumavy i Němci na druhé straně hranice. Ovšem se všemi důsledky: i je postihla kůrovcová kalamita, podle některých odborníků se odtud kůrovec rozšířil i do Česka.
„My samozřejmě nezlehčujeme, že některé části parku uschnou. Jde maximálně o pět procent výměry lesů národního parku během následujících tří let,” říká ředitel národního parku František Krejčí. „Ale je to jedna z vývojových fází horských smrčin. Ve srovnání s velkoplošným zalesňováním na vykácených holinách nám vzniká kvalitnější porost,” dodává.
Drama na Trojmezné
Jenže ne všichni jeho předchůdci měli stejný názor. Spor o kácení či nekácení napadených stromů v nejpřísněji střežené zóně vyvrcholil v roce 1999, kdy se začaly kácet napadené stromy v pralese na Trojmezné. Ekologové tehdy zahájili blokádu pralesa, která trvala téměř dva měsíce. Bylo to drama, jejich přímá akce však měla úspěch.
Vyhráli. Stromy zůstaly. A uschly.
„Znám některá postižená místa od šedesátých let a začátku sedmdesátých. Je mi smutno, když vidím, jak vypadají,” říká Jiří Štich, jednatel sdružení Šumava 21 pro záchranu šumavských lesů, které tvrdě kritizuje postup vedení Národního parku Šumava. „Náš cíl je prostý. Chceme, aby na Šumavě zůstaly zachovány lesy alespoň v takovém stavu, v jakém byly v roce 1991, kdy byl Národní park Šumava vyhlášen,” vysvětluje. Ještě i po ekologické blokádě se vedení národního parku snažilo proti kůrovci bojovat a kácelo stromy i v přísně chráněné první zóně, což vyvolávalo další kritiku. Odborníci si stěžovali, ekologové demonstrovali. Až ministru životního prostředí Liboru Ambrozkovi došla trpělivost a v roce 2003 odvolal ředitele Ivana Žlábka. Poté už vedení parku důsledně dodržovalo filozofii, podle které se v nejcennějších částech Šumavy do přírody nezasahuje. „Neznamená to, že proti kůrovci nebojujeme. Máme čtyřstupňový systém, snažíme se co nejvíc kůrovce odchytat, když vylétává z bezzásahového území,” vysvětluje ředitel.
