Ten, kdo sleduje dění kolem Národního parku Šumava a kolem jeho sousedního „staršího bratra”, Národního parku Bavorský les, má důvody ke znepokojení. Plíživá zonace, rekordní těžby v nejcennějších územích, těžba v jádrovém území Národního parku Bavorský les s odvozem stromů ven z ekosystému... Jinými slovy: boj s kůrovcem motorovou pilou je zas na postupu, jen se mu nyní říká jinak, nemluví se o něm „dřevařsky”, ale „ekologicky”. A do všech těch debat a PR kampaní najednou zasáhne Společná vize Šumava 2020, která se jako deus ex machina snaží situaci na Šumavě najednou vyřešit. Ale bohužel jednostranně.
Vize 2020 je jen nová varianta všech starších a neschválených dohod a vizí, které nikdy nebyly přijaty ani schváleny. Dva roky správa parku připravovala novou, ekologickou zonaci. Dva roky připravovala jiný materiál zvaný Vize a strategie. Pak připravovala trio nových dohod: Big Jumbo, Analýza vývoje za 15 let a Velká dohoda. Žádná z těchto dohod nebyla dotažena, i když se na každé z nich pracovalo i několik let. Nejperspektivnější byla nová zonace, vytvořená po nástupu ekologického ředitele Aloise Pavlíčka překrýváním vytipovaných cenných území od biologů, lesníků a zoologů. Šlo zatím o nejkonsenzuálnější materiál, který se na Šumavě kdy zrodil.
U Pavlíčkovy ekologické zonace rozvržené na 10, 30 a 50 let pak, bohužel, skupina ultraradikálních ekologů pod lobbistickými tlaky škrtla nuly. Region drasticky urychlenou zonaci nepřijal a nakonec ji sám ministr životního prostředí Libor Ambrozek v roce 2006 zastavil. Zastavení zonace je zdroj všech tíživých problémů dneška. Teprve následně se za ministra Bursíka na Šumavě zvolila silová „válcovací” politika, s níž se region nikdy neztotožnil.
A konečně je tady Společná vize Šumava 2020, dítě bývalého ministra Ladislava Mika. Vize 2020 má, bohužel, několik povážlivých trhlin: zaprvé je vytvářena pod masivním politickým tlakem současného vedení Ministerstva životního prostředí. Ministr Jan Dusík se vyjádřil, že by ji měl rád podepsanou do konce ledna. A pokud ne do ledna, tak v únoru. V každém případě do voleb. Vizi 2020 je však třeba dobře dojednat. A to může trvat dlouho.
Zadruhé: Jde o zcela zásadní materiál, který nikdo v regionu přesně nezná. S Vizí je to trochu jako s Chartou 77. Obyvatelé šumavských obcí a návštěvníci o materiálu většinou „něco slyšeli”, ale text neznají. Nechápu, jak chce do konce ledna nebo v únoru novou verzi Vize 2020 ministr se šumavskými obcemi uzavřít. To bude během jednoho dvou týdnů předložen materiál zastupitelstvům a projednán na veřejných schůzích, aby k němu mohla zaujmout postoj veřejnost? A bez veřejnosti tato dohoda nepůjde.
Zatřetí: Materiál není ani tak dlouhodobou vizí pro Šumavu jako radikální snahou o legalizaci zásad bezzásahového managementu výměnou za lepší přístup k finančním zdrojům. Obce by dohodou odsouhlasily rozšíření bezzásahového managementu na 30 procent do roku 2020 a v odůvodněných případech i více. Dále by odsouhlasily vytvoření nového Memoranda o spolupráci správy NP Šumava a NP Bavorský les. Memorandum se v minulosti kromě užitečných věcí stalo hybatelem dalšího rozšiřování bezzásahovosti nad rámec, který byl předtím dojednán s obcemi. Dále by se obce zavázaly, že „nejasnosti a rozpory” nebudou řešit mediální cestou. Jinými slovy by obce přijaly jakousi novou variantu cenzury.
Vize 2020 definitivně a přesně řeší jen bezzásahová území. Všechny ostatní body jsou totiž natolik obecné, že je bude vždy možno nějak obejít. Formulace o tom, že „MŽP ČR předložila vládě ke schválení návrh”, „do roku 2020 se dohodne dlouhodobý koncept a principy rozvoje bezzásahového managementu” nebo „partneři se dohodli, že budou společně usilovat o převod pro Správu nepotřebných nemovitostí do majetku samospráv” jsou totiž tak vágní, že je nebude možno nijak konkrétně vyžadovat. Usilovat a navrhovat totiž může každý -a nic to neznamená.
Snaha o získání souhlasu obcí „za peníze” by mohla být možná krátkodobě úspěšná, ale dlouhodobě nic neřeší. Jaký smysl by mělo, že obce budou možná se zájmem, možná se vztekem sledovat, jak smrkové porosty v jejich katastrech usychají a opět se - tu pomalu, tu rychleji -obnovují, a nemohly se k tomuto procesu vyjádřit? Jde přece o velký ekologický experiment, experiment s mnoha neznámými, experiment, jehož konečný stav není přesně popsán. Vize, tedy dohoda mezi ministerstvem a obcemi, by měla mediální debatu o „šumavské pokusné laboratoři” naopak co nejvíc posílit! Řešení tu je: Na Šumavě je třeba začít od ekologické zonace. Vrátit zpátky na stůl to, co zastavil bývalý ministr Ambrozek. Nikoli se snažit politicky překotně protlačit další variantu materiálu, který v důsledku šumavský konflikt neřeší.
