Intenzivní obdělávání půdy zintenzivňuje záplavy i sucha. Kvůli regulaci vodních toků povrchová voda rychle odchází z kraje
Současná další ničivá povodeň jen dotvrzuje všeobecnou skutečnost, že poslední desetiletí nepříjemně vzrůstá jejich četnost, ničivá síla, a způsobené škody.
Co je tedy jejich hlavní příčinou? Mohou za to dva hlavní faktory: změny klimatu a nedomyšlené zásahy člověka do krajiny a ekosystémů.
Povodně způsobené změnou klimatu zažívá velká část Země. Nejlepší ukázkou jsou například záplavy v jihovýchodní Asii.
Jsou země, kterým se s ničivým živlem daří celkem úspěšně bojovat. Je to zejména Nizozemsko, které se poučilo z ničivých záplav v polovině 20. století a vybudovalo složitou a nákladnou soustavu uzavíratelných hrází a zábran. Nic ale netrvá věčně. Ani sebelepší zabezpečení nemůže věčně odolávat stále se zhoršující situaci.
Lidstvo musí přestat každoročně vypouštět do vzduchu miliardy tun oxidu uhličitého, metanu a dalších skleníkových plynů a najít způsoby, jak energeticky náročné výrobní postupy a rostoucí dopravu nahradit prostředky k ovzduší šetrnějšími. A to se týká nejen přímořských oblastí, ale celého světa.
České republiky se ale dotýká jiný druh záplav – jsou to povodně způsobené masivním táním sněhu či silným deštěm.
Avšak zcela rozhodující vliv na intenzitu dopadu povodně má vodní, lesní a zemědělské hospodaření člověka v krajině.
Nejen velká voda, ale i sucho
V první řadě je třeba říct, že následkem špatného hospodaření nejsou jen povodně, ale paradoxně taky sucho!
Voda z krajiny rychle odtéká a pak zase chybí.
Regulacemi vodních toků (napřimování a umělé prohlubování vodních toků, opevňování koryt, protipovodňové valy) dochází k tomu, že povrchová voda je z krajiny rychle odvedena (navíc v nižších polohách nezřídka způsobí ničivou povodeň). Řekám byla regulacemi odepřena většina míst, kde se dříve přirozeně rozlívaly (zaplavované lužní lesy, mokřadní louky). Navíc byla místa s vyšší hladinou spodní vody na obrovských plochách záměrně odvodněna, zejména během melioračních šílenství v šedesátých a osmdesátých letech předchozího století.
Většinu nížin a pahorkatin navíc pokrývá hustá a rozsáhlá síť odvodňovacích příkopů a kanálů.
Voda se tak nemůže vsakovat a velké oblasti tak vysychají, a to škodí nejen lidem, ale i rostlinám a zvířatům. A jak se tento problém řeší? Zpravidla založením nových vrtů a dalším nadměrným čerpáním.
Nastanou-li povodně, není rovné zredukované koryto ani zdaleka schopné pojmout všechnu vodu, která se korytem valí. Když se pak voda nemůže rozlít do lesů a luk, rozlévá se do měst (případně do míst, kde se dříve rozlívala, která ovšem později byla nezodpovědně zastavěna). Intenzivní zemědělství zintenzivňuje povodně i sucha!
Pokud se voda přeci jen rozlije, zaplavená území nedokážou tuto vodu pojmout. Louky byly většinou rozorány a přeměněny na pole (nedokážou zadržet tolik vláhy jako louka), která jsou navíc neustále zhutňována čím dál těžší zemědělskou mechanizací.
Velmi negativní vliv mělo i odstranění mezí, remízků a pásů dřevin, které zejména na svažitých pozemcích působily jako přirozené překážky odtoku vody z krajiny, ale účinně bránily i vodní a větrné erozi půdy. Aby toho ještě nebylo málo, je půdní život dlouhodobě likvidován vysokými dávkami pesticidů a hnojiv. Půda je tak málo prokypřená, chybí jí humus a nedokáže pojmout vláhu tak jako dříve.
Lesy-nelesy: plantáže a pole na dřevo!
Smrkové plantáže pokrývají absolutní většinu zalesněných území u nás, ač správně by se měly smrky vyskytovat pouze v nejvyšších partiích našich hor.
Stávající velkoplošné monokultury smrku dokážou pojmout jen zlomek množství vody, jaké by dokázaly zadržet lesy původní, skládající se především z buku a habru společně s bohatým bylinným patrem a porosty mechu.
Dohromady toto původní společenství funguje jako dokonale savá houba, která hodně vody pojme a později v době sucha ji dokáže dle potřeby poskytnout.
Nic naplat, že stejnověké a stejnodruhové většinou jehličnaté monokultury zadrží méně vláhy, jsou navíc náchylnější k polomům (viz Tatry) a mají celou řadu dalších negativ. Smrkové dřevo však rychle roste a tento fakt je bohužel stále tím rozhodujícím. Jaké to má ale následky, nikdo už neřeší.
Mrtvé dřevo dělá živý les a navíc úchvatně nasává
Další chybou lesního hospodářství je absence mrtvého dřeva v lesích. Tlející biomasa dokáže rovněž nasávat vodu podobně jako houba. Mrtvé dřevo pojme i více vody, než samo váží.
Další savou hmotou jsou mechy (největší absorpční schopnost má mech rašeliník). I ony dokážou zadržet ohromné množství vody. Bohužel, aby mech přežil, potřebuje vodu, která se ale smrčinou jen prožene, a místo aby se vsákla, způsobí povodeň.
Dlouhodobé příčiny záplav souvisí s neschopností krajiny pojmout nebo pozdržet vodu (tzv. retenční schopnost). Jsou všeobecně známé již několik desetiletí.
Při jejich řešení je naprosto nutná spolupráce vodohospodářů, zemědělců, lesníků, obcí a ekologů.
Těmi příčinami jsou: * odlesňování, * odvodňování krajiny (meliorace, příkopy a kanály), * pěstování jehličnatých monokulturních lesů, * napřimování a regulace vodních
toků, * likvidace mokřadů (slepá ramena toků, prameniště, rákosiny, podmáčené okraje umělých vodních ploch), * kolaps půdního života, * utužování půdy mechanizací, * zlikvidování mezí a rozptýlené
zeleně a * neodborná zemědělská praxe (např. pěstování nevhodných plodin nebo používání nevhodných zemědělských postupů na svazích).
Jen velké přehrady nic nezmůžou
Stavět velké přehrady či poláry bez řešení těchto problémů nic nezmůže. Zkušenosti ukázaly, že i velké přehrady mají omezenou kapacitu. Musí totiž zároveň plnit dvě zcela protichůdné funkce – být vypuštěné z důvodu zadržení vody a zároveň být napuštěné z důvodu výroby el. energie, rekreace a chovu ryb. Pokud se nádrž neprotrhne, tak se voda přes ni převalí nebo je z bezpečnostních důvodů vypuštěna. Výsledek je vždy ničivý.
Méně ničivé jsou následky v případě suchého poldru. Poldr je takový typ nádrže, který se napustí vodou jen v případě zvýšeného průtoku. Jelikož je za normálního stavu prázdná, dokáže v případě potřeby pojmout daleko více vody než napuštěná přehrada. Povodeň se nedá s jistotou předpovědět dopředu tak, aby se dala přehrada dostatečně vyprázdnit. Argumenty vodohospodářů rozhodujících mezi oběma možnostmi, že přehrada se dá předem vypustit, jsou tedy mylné a často záměrně klamavé. Ovšem ani velké suché poldry nejsou tím nejšťastnějším řešením, neboť je daleko lépe dokáže nahradit síť menších mokřadů po celé ploše povodní. Ty v celkovém součtu dokážou zadržet několikanásobně více vody než jeden velký suchý poldr. Navíc z nich voda nakumulovaná během přebytku vody neodteče (na rozdíl od suchých poldrů), ale postupně se uvolňuje, když krajina začíná vysychat. Síť mokřadů tak dokáže dotovat minimální průtoky po celé ploše povodí, nikoli jen v nejbližším okolí velkého suchého poldru.
Řešením je obnova zeleně v krajině, sázení lesů s přirozenou skladbou a výstavba místních hrází, chránících obce, v případě potřeby doplněných řadami takzvaných suchých poldrů pro dočasné zadržení vody v případě silných dešťů nebo systémy malých retenčních nádrží.
