Moderní civilizace nás čím dál víc zahlcuje hlukem, špínou i přemírou informací. Není divu, že myšlenka vytváření divočiny je tak atraktivní. Ale zpátky na zem. Na Šumavu. Po dvaceti letech existence národního parku je nad slunce jasné, že se volání divočiny nekoná. To spíš volá do nebe stav, do jakého se Národní park Šumava dostal. Kdo viděl na vlastní oči kůrovcem zničené poslední zbytky pralesů u Pramenů Vltavy či kolem Plešného jezera, sotva ještě věří báchorkám o dobrých úmyslech správců tohoto národního bohatství. Jestli je to tunel, ve kterém jde o prodej vytěženého dřeva? Posuďte sami. Prvním pokusem privatizovat území národního parku, respektive ovládnout veškeré ekonomické aktivity na jeho území, proslula společnost Park servis Šumava s. r. o. v polovině devadesátých let. Tato společnost připravila návrh smlouvy, jejímž podpisem se měla Správa NP Šumava zavázat k tomu, že po dobu platnosti smlouvy (30 let!) přenechá park servisu mimo jiné zajišťování a provádění těžby, obchod s dřevní hmotou a veškerou další obchodní činnost, provozní účetnictví, správu majetku, právní služby, investorskou činnost, ale i vedení pozemkové evidence.
Prostě všechno, co se z parku dalo vyždímat, měl ždímat park servis.
Není žádným tajemstvím, že současný ředitel Správy NP Šumava František Krejčí v té době zastával funkci náměstka ředitele parku a že zmíněnou firmu vlastnil jeho tchán. K podpisu smlouvy nedošlo, Krejčí musel ze správy parku odejít. Od ledna 1998 do dubna 2004 pak působil v park servisu jako jednatel.
Druhý pokus o totéž už je méně známý, v zapomnění by však upadnout neměl. V roce 2002 projednávala sněmovna návrh zákona o NP Šumava. Poslanec KDU-ČSL Libor Ambrozek, pozdější ministr životního prostředí, prosadil do návrhu zákona pozměňovací návrh, podle něhož by se správa parku rozdělila na dva subjekty, z nichž jeden by byl obecně prospěšnou společností. Správa parku by do této společnosti vložila nemovitý majetek státu (pozemky a lesy) a společnost by pro park zajišťovala servisní činnosti včetně těžby a prodeje dřeva. Tato nestátní instituce by pak existenčně přímo závisela na zisku z co největšího rabování šumavské přírody. Přijetí návrhu podporovalo Hnutí DUHA, neboť se na jeho přípravě podílelo - Ambrozkův návrh obhajoval v tisku jak vedoucí programu Lesy Jaromír Bláha, tak mluvčí DUHY Karolína Šůlová, pozdější mluvčí Ambrozka. V médiích se objevila i informace, že dalším mužem v pozadí je František Krejčí, v té době jednatel společnosti park servis. Ministr ŽP Miloš Kužvart vyjádřil oprávněné obavy, že NP Šumava může být tímto způsobem vytunelován. Návrh zákona nebyl schválen. Jsme v roce 2010, a to co probíhá před zraky nás všech, obyvatel i návštěvníků Šumavy, vypadá jako pokus o vytunelování Šumavy číslo tři. Jenže už ne na papíře, ale ve skutečnosti. Čím více divočiny (bezzásahových ploch, kde se množí kůrovec), tím více zásahů v okolních zásahových zónách (kam kůrovec expanduje). Čím více těžby, tím více prodeje dřeva. Kdo v parku hospodaří? Správa parku v čele s Krejčím. Ptejme se, kolik dřeva se vytěží, kolik peněz se tím utrží a na co se použijí. Ptejme se, jestli masivní těžby dřeva jsou tím, čeho jsme v parku chtěli dosáhnout. Jde tady ještě o divočinu?
