Používání biopaliv se ukazuje být méně ekologické než tradiční pohonné hmoty.
Jak na podobné závěry, které přinášejí nejnovější průzkumy, zareagují politici a úředníci? Tzv. zelená nafta, která měla podle svých přívrženců pomoci chránit životní prostředí, může být pro Zemi ještě škodlivější než spalování ropných produktů. K tomuto závěru dospěla zpráva, kterou si nechala vypracovat Evropská komise. Komise se dlouho pokoušela nepříliš povzbudivé informace držet pod pokličkou, a když s nimi nyní musela pod tlakem environmentalistů na světlo boží, pokouší se nepříznivé závěry bagatelizovat.
Unijní kouzla „Studie neposkytuje žádné informace, které by cíl EU zpochybňovaly. Není tam nic o tom, že by prosazování biopaliv bylo špatné,” polemizovala s kritiky „ekologického” programu Marlene Holznerová, mluvčí unijního komisaře pro energetiku. Protivníci unijní politiky pokládají tento přístup za další manipulaci veřejným míněním a eskamotérský trik s čísly. Podle dotyčné studie vypracované odborníky z International Food Policy Institute by totiž mohlo zvýšení podílu biopaliv první generace (ze zemědělských plodin) v pohonných hmotách nad 5,6 procenta znamenat značné ekologické riziko.
Zpráva zdánlivě neprotiřečí cíli EU zvýšit do roku 2020 podíl paliv z obnovitelných zdrojů na deset procent. Potíž je ale v tom, že komise podle kritiků nadhodnotila možnost, že se oněch zbývajících 4,4 procenta bezpečné „zelené energie” získá díky využití elektromotorů, tekutého vodíku a biopaliv druhé generace (z biologického odpadu a nezemědělských plodin). „Číslo 5,6 procenta není založeno na pravdivé reflexi reality, jinak by komise musela ustoupit od svého cíle,” uvedl pro agenturu Reuters nejmenovaný vysoký úředník EU. Jeho úvahu podporuje mimo jiné i česká praxe – od počátku června by podle zákona, který čeká na schválení Senátem, měl být podíl biopaliva v benzinu 4,1 procenta a 6 procent v naftě (letos tak má v Česku být obsah biopaliv v pohonných hmotách pro dopravní účely 5,75 procenta).
Podezření, že důraz „ekologické” politiky unie na biopaliva může mít negativní vliv na životní prostředí, je posilováno řadou expertních výzkumů. Ty poukazují především na to, že příklon zemědělců k pěstování plodin pro výrobu „zelených” pohonných hmot potlačuje biodiverzitu (biologické rozmanitosti). V honbě za ziskem se zvyšuje rozsah zemědělsky obhospodařované půdy na úkor mokřadel a deštných pralesů. Ve zvýšené míře se používají hnojiva, která škodí nejen přírodě, ale v některých případech (amoniak) ohrožují lidské zdraví.
Evropské komisi se v této souvislosti vyčítá, že podobně, jako manipuluje s procentuálním složením paliva, operuje i s definicí „lesů”. Podle nedávného úniku informací například prosazuje, aby se pod „lesem” rozuměly i plantáže palmy olejové. Expertní zpráva OSN při tom boom těchto plantáží pokládá za hlavní příčinu ničení deštných pralesů v Malajsii a Indonésii.
Palmová plantáž by i přes to měla být podle EK „lesem”, i když ve skutečnosti nahradí ztráty v důsledku kácení pralesů až za osm set let, kdy palmy pohltí uvolněný CO2. Indonésie je tak již dnes kvůli ničení pralesů třetím největším emitentem CO2 po Číně a USA.
Kdo koho chrání Někteří kritici postupu EU, jako předseda Strany svobodných občanů Petr Mach, označují za viníky neutěšeného vývoje ochránce životního prostředí. „Zatímco lidé v bohatých zemích (včetně ČR), když platí více za benzin a jídlo, omezí spotřebu luxusnějších statků, lidé v chudých zemích často trpí hlady. Zelený protekcionismus toto vše jen zhoršuje,” napsal včera do Hospodářských novin. Kdo ale ve skutečnosti jsou „zelení protekcionisté”? Podle představitelů řady „zelených” organizací je EK vedena především snahou jít na ruku podnikatelské lobby (obrat výroby biopaliv se v EU odhaduje na pět miliard eur ročně).
„Současná politika EU týkající se biopaliv zaručuje rozšířené užívání biopaliv, nezaručuje ale snižování emisí skleníkových plynů,” nechala se například slyšet Nuša Urbančičová z asociace Transport & Environment. Právě tlak této i dalších „environmentalistických” organizací donutil EK, aby zveřejnila svou utajovanou zprávu.
Je nějaká naděje?
Jistý časový prostor pro nápravu dosavadního přístupu EU naštěstí ještě existuje. Tlak „environmentalistů”, pokud možno podpořený poslanci Evropského parlamentu, by mohl EK donutit, aby začala brát vážně svou proklamaci, že plodiny pro výrobu biopaliv by neměly být získávány z míst, která mají vysokou hodnotu z hlediska biodiverzity. V tomto smyslu je ostatně možné dát za pravdu i názoru Petra Macha: „Věří-li EU stále, že spalování biopaliv je pro naši planetu lepší než spalování ropy a zemního plynu, měla by uznat, že je efektivnější vyrábět biopaliva v těch částech světa, kde jsou pro to příhodnější klimatické podmínky. Vyrábět biopaliva ve střední Evropě je mrhání jak přírodními zdroji, tak penězi spotřebitelů a daňových poplatníků.” Zatím se ale například v Česku vyvíjí situace opačně – plocha osetá řepkou na rozdíl od poklesu výroby jiných plodin letos vzrostla asi o pět procent. Prosadit nový trend nebude politicky snadné. „Evropské zemědělství a pravděpodobně celou starou Evropu nečeká lehká budoucnost,” burcoval minulý týden čtenáře komentář týdeníku Zemědělec varující před konkurencí bioetanolu z Jižní Ameriky. Evropská komise i vlády ekonomicky vyspělých zemí by ovšem měly i bez ohledu na možné protitlaky přestat podporovat pěstování paliv tak zvané první generace a soustředit se na péči o výrobce biopaliv z nezemědělských plodin, které je možné pěstovat na „okrajových” půdách s nízkou bonitou. K nim podle odborníků patří především některé druhy prosa či dávivce (desítky poddruhů keřů i stromů jatrofa). Tyto návrhy jsou mimo jiné podpořeny závěry americké vládní agentury US Environmental Protection Agency, podle níž se dá zátěž na životní prostředí a lidské zdraví v případě ropných produktů vyčíslit na 71 centů na galon (tedy asi 13 korun na 3,8 litru), u biopaliv z kukuřice to může být podle druhu až dvakrát více, zatímco u nezemědělských plodin dvakrát až čtyřikrát méně. To vše ovšem chce, aby si úředníci EK i národních států přestali hrát s čísly a začali vnímat naléhavost současné kritické situace.
