Již téměř dva roky se aktivněji účastním diskuzí o problematice Národního parku Šumava na straně zastánců bezzásahového managementu v první zóně – i když můj původní postoj k tomuto pojetí ochrany přírody byl spíše kritický. Bohužel musím konstatovat, že je to leckdy debata hluchých a slepých. A také často debata institucí a lidí, kteří se možná ani nechtějí nebo neumí dohodnout. Ale také debata osob, které spojuje se zájmem o Šumavu řada partikulárních zájmů (vlastnických, podnikatelských a jiných). Což je ideální podhoubí pro to, aby se kauza průběžně politizovala a vyhrocovala a neřešila se na odborných základech.
Správa NP a CHKO se občas chová, jako by bylo vše bez problému. Představitelé obcí naopak řadu věcí jenom zpochybňují a kritizují. Ministerstvo životního prostředí se chová jako ten nešťastný kůrovec v zimě – prostě spí (možná efekt blížících se voleb a tedy i personálních změn na centrálních orgánech státní správy). Jakýkoli konsenzus je v nedohlednu. Každá možná dohoda je vzápětí některou ze stran zpochybněna. Je chyba v používaných metodách, nebo v lidech? Nebo je chyba ve vlastní existenci tohoto národního parku?
Po regionu i mimo něj cestují výstavy, konají se setkání. V únoru byla zahájena výstava Zachraňme Šumavu v Horažďovicích a současně výstava Šumava v Písku. Měl jsem tu čest druhou z těchto akcí spolupořádat. Předtím byla k vidění v Poslanecké sněmovně a poté v Senátu Parlamentu ČR.
Výstavu vytvořila správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava. Její nasměrování právě do Písku, který je Mekkou lesníků inklinujících ke klasickému pojetí hospodaření, bylo možná provokací.
Přesto celý večer proběhl naprosto korektně a při individuálních diskuzích se rozebralo množství témat souvisejících s problematikou Šumavy. Drobným handicapem bylo pouze to, že „odpůrců” parku bylo podstatně víc než „zastánců” parku. Konečně se našlo něco, co by rezortní ministerstvo, park, obce a některé jednotlivce přece jenom spojilo. A to výbuch emocí proti senátorovi, který si drze dovolil veřejně vyslovit svůj názor. Kůrovec ještě spí, mně se podařilo probudit ze zimního spánku téměř všechny aktéry této partie.
Pokusím se reagovat několika obecnými poznámkami:1. Po řadu desetiletí v duchu „poručíme větru, dešti”, znásilňujeme okolní přirozené přírodní prostředí. Vytváříme tak ekosystémy, které jsou značně geneticky ochuzené, špatně adaptovatelné na změny vnějších podmínek a značně zranitelné. Původních přírodních, minimálně člověkem ovlivněných ekosystémů ubývá a nejraději bychom je snad zlikvidovali úplně – výtěžnost území zaplevelených McDonaldy, erotickými kluby, kasiny, diskotékami, hernami, supermarkety a jinými civilizačními vymoženostmi je bohužel podstatně vyšší než přirozené přírodní prostředí. Stojíme však před významnými změnami vnějších podmínek v souvislosti s klimatickou změnou, a jedině rozsáhlé a člověkem minimálně ovlivňované ekosystémy nám naznačí, co nás čeká a jak se na to připravit. Tyto přírodní ekosystémy si totiž na rozdíl od nás uchovaly genetické informace ukládané po miliony let jejich existence. A tyto informace v sobě nenese ani hospodářský les založený na sazenicích vypěstovaných ve školkách z nepůvodních semen, ani pole oseté geneticky modifikovaným osivem, ani vyšlechtění zástupci rostlinné říše a domestikovaní zástupci říše živočišné, kterými jsme se obklopili jako vozovou hradbou proti „nepřátelské” divočině.
2. Každý z nás někde bydlí, někde pracuje, někde tráví svůj volný čas. Někdo v bezprostřední blízkosti dálnice, po které třeba ani on sám zase tak moc nejezdí. Někdo za plotem nějaké fabriky, která není určitě tím nejlepším sousedem. Někdo v dosahu třeba čistírny odpadních vod, skládky, vepřína apod., což jsou zařízení, která občas prostě nevoní a hlavně se nám ani obvykle moc nelíbí. Každý z nás si musí vyhodnotit veškerá pro a proti. A to je i důvod toho, že se lidé stěhují od dálnice třeba k plotu fabriky. Od vepřína do města, kde mu pod okny místo prasat smrdí auta a zvoní tramvaje. A to je i důvod, proč zase někteří hledají klid a inspiraci v lokalitách bližších přírodě (ať již trvale či dočasně) a jiní zase odcházejí z různých důvodů do měst či kamkoli jinam.
Podstatně větší problém ale nastává, když se celá (nebo alespoň podstatná část) jakékoli komunity dlouhodobě staví proti něčemu okolo ní. Zde by pak bylo korektní nechat na rozhodnutí této komunity (např. cestou obecního referenda), zda její příslušníci chtějí či nechtějí být součástí nějak specificky organizovaného společného prostoru. Naprosto reálně si tedy dokážu představit situaci, kdy území obcí ošetřené platným územním plánem nebude součástí národního parku, a tudíž se tyto obce budou moci chovat se vším všudy jako jakákoli jiná municipalita ve vnitrozemí.
3. Slovíčko „národní” v sousloví „národní park” má stejný význam a stejnou váhu jako ve spojení se slovy, jako je např. „národní muzeum”, „národní divadlo” apod. To platí samozřejmě i o Národním parku Šumava. Nevlastní ho ani ministerstvo životního prostředí, ani Jihočeský či Plzeňský kraj, ani správa parku, ale ani obce na jeho území nebo jednotlivci, kteří se zaštiťují v diskuzích o Šumavě jakýmkoli subjektem. Patří v přeneseném slova smyslu mně, stejně jako komukoli jinému v této republice, včetně toho milionu návštěvníků, kteří se v loňském roce rozhodli v něm strávit nějaký ten čas. Problém Šumavského národního parku je tedy problémem nás všech. A s tím se musíme smířit, nebo musíme Národní park Šumava zrušit a rozparcelovat si ho.
