Se stejnou vytrvalostí s jakou kůrovec likviduje šumavské lesy, zároveň pokračuje i polemika o tom, jak na Šumavě postupovat. Problém je, když debata přestává být férová, jak jsem to naposledy zaznamenala 27. srpna právě v Deníku. List totiž přispěl do debaty anketou nazvanou: Má se kácet na Šumavě? Anketní otázka přesně zněla: „Měl by podle vás národní park kvůli kůrovci kácet také v nejcennějších částech Šumavy?” Vzhledem k tomu, že se jedná o otázku silně návodnou, asi nepřekvapí, že 73,4 % dotázaných odpovědělo, že ne. Jaká otázka, taková odpověď – kdo by přece mohl chtít kácet v samotném srdci našeho zeleného pokladu! A pak už jen redaktor zmáčkne spoušť a připravený odstřel zakončí slovy: Názory regionálních politiků se tak stále víc vzdalují postoji většiny veřejnosti.
To je objektivní novinařina? To je přece hrubá manipulace s míněním veřejnosti, přesně v duchu dva roky staré otázky z dílny Hnutí Duha. Jeho nevinná otázka kladená respondentům zněla: „ Má se na Pramenech Vltavy kácet?” Ukažte mi toho sebevraha, který by tehdy odpověděl, že ano! Pojmy kácení a národní park přece nejdou dohromady z principu a autoři tak už dopředu jasně předznamenávají výsledek ankety. Proč tehdy Duha nepoložila veřejnosti otázku: „Chcete u Pramenů Vltavy uschlý, totálně zdevastovaný les?” Jaké by asi byly odpovědi? A přece přesně takový les na tomto místě už zanedlouho bude – alespoň podle scénáře ředitele parku Františka Krejčího, který jej před nedávnem (a pouhé dva roky po duhové anketě) zveřejnil v novinách!
A se srpnovou anketou Deníku je to stejné. Otázka, která směřuje ke kácení na Šumavě je v podstatě nesmyslná. Samozřejmě, že se na Šumavě nemá kácet za každou cenu, ne pro peníze utržené za dřevo (jak to praktikovali někteří předchůdci dnešního pana ředitele), a už vůbec ne holosečně, jako za minulého režimu. Ale jestli se má kácet cíleně, na zcela konkrétních místech a snad až s chirurgickou citlivostí, která například zlikviduje kůrovcové ložisko a zachrání tak rozlohou daleko větší kus lesa pro jeho další život, pak říkám proč ne. Nevěřím totiž bezvýhradně na „přirozené zmlazení”, kterým se kolem dokola zaklíná správa parku. Její pracovníci vodí spřízněné novináře - většinou bez nutné vládní výjimky - do jinak nepřístupných částí Šumavy a nechávají je pořizovat snímky mladých smrčků. A v tu chvíli nastupuje další manipulace. Ne že by se smrčky (a kde jsou jedličky, buky a další listnáče?) neuměly rozmnožovat samy, ale tyto exkurze míří zhusta do míst, na kterých jsou mladé a úhledné porosty výsledkem umělého vysazování v devadesátých letech minulého století.
Pokud by pracovníci českého parku měli skutečný zájem seznámit veřejnost s porosty, které vznikly skutečně jen a jen přirozeným zmlazením, museli by je zavést na druhou stranu hranice. V Národním parku Bavorský les se skutečně a především cíleně nijak nezasahovalo do struktury části lesa a to po celých čtyřicet let. Tam by český návštěvník viděl, že někde se porosty skutečně obnovují, ale ve vyšších polohách nebo kolem státní hranice neroste kromě kapradí a trávy prakticky nic.
Národní park Šumava často a rád vyhlašuje úderná hesla nebo programy. Ano, řada věcí se povede. Ale mnohé se potichu opustí a zapomene. Například jen čtyři roky staré heslo Konečně společně koncepčně. Správa chtěla sladit zájmy své, šumavských obcí, veřejnosti, návštěvníků Šumavy, nevládních organizací, slíbila přihlížet i k připomínkám nás – regionálních politiků. Záměr však ztroskotal. Vedení parku – semknuté pod praporem s obrázkem tetřeva hlušce – naslouchá výhradně hlasům Ministerstva životního prostředí a jeho zeleného ministra. Přestože ministr Bursík je například v diskusích kolem umístění amerického radaru vysoce racionální, na Šumavě se rozhodl podporovat fanatický zelený fundamentalismus. Společnou cestu zavrhl. Podporuje neprůchodnou zelenou oponu mezi českým a bavorským parkem. Slova správy šumavského parku o bilaterálním parku jsou jen k smíchu. Vbavorském parku může turista v sezóně putovat po všech značených i neznačených cestách včetně hraničního chodníku. Z české strany je od tohoto napojení většinou odříznut. Vstupovat nesmí ani na široké zpevněné cesty protínající park. Proč? Vždyť po nich soustavně jezdí vozidla parku, vědců a studentů, kteří zakázané oblasti monitorují, za použití motorových pil v nich budují systémy zadržující vodu, zatloukají do země stovky lapačů kůrovce nebo zpracovávají kalamitní dřevo. Není hlavním důvodem všech těchto zákazů nenechat nahlédnout veřejnost do rozpadajících se lesů v nejcennějších šumavských územích?
Ministr Bursík však jde ještě dál. Rozhodl o tom, že téměř dvacet procent šumavských lesů bude ponecháno bez jakéhokoliv zásahu. Rozhodl tak bez nezbytného souhlasu dvaadvaceti šumavských obcí, jejichž „ano” pro tento režim hospodaření vyžaduje zákon. Výsledkem jeho nezákonného jednání mimo jiné je, že už dvě obce chtějí vyjmout své lesy z národního parku. Aktuálně město Kašperské Hory dle usnesení zastupitelstva ze dne 26.8.2008. Lesy třeba na Polomu, Plesné, Černé hoře jsme vykáceli. Podle nové strategie parku ty u Pramenů Vltavy a zřejmě i leckde jinde necháme uschnout. Ale stále nenacházím odpověď na otázku, které lesy pomůžeme zachránit? Které pomůžeme aktivně obnovit v takové kvalitě, která odpovídá dnešním konkrétním podmínkám?
