report
Lesní porosty ztrácejí schopnost obnovy kvůli přemnožené zvěři
LESNÍ HOSPODÁŘSTVÍ
Jednoho květnového dne vyráží z Města Albrechtic po lesních cestách do Jeseníků podivná kolona asi patnácti osobních aut. Ticho lesních samot je totam. Výprava má však naléhavé poslání – upozornit veřejnost prostřednictvím několika přítomných médií na velice společensky, hospodářsky i přírodovědně naléhavý fakt, že stav českých lesů ohrožují vysoce přemnožení velcí býložravci. Jelení populace místy dosahují až osminásobku přírodního stavu. Počet jelenů u nás v letech 1966 až 2006 narostl na 195 procent. Lesní exkurze má přinést důkazy škod. Sotva lze takovým způsobem přichytit jeleny a srnce při činu. Nejen škody, ale i způsoby, jak jim čelit, jsou však v albrechtické lesní správě dostatečně vidět.
Naléhavost neřešeného problému překvapivě svedla ke společnému pořádání lesní exkurze tři odlišné subjekty: státní podnik Lesy České republiky, Agenturu ochrany přírody a krajiny, zastoupenou pracovníky Správy Chráněné krajinné oblasti Jeseníky, a nevládní Hnutí Duha. K odbornému zhodnocení problému navíc přispěl Jiří Kamler z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd ČR.
JAK BEZPEČNĚ ZALOŽIT LES
Karavana dorazila do nadmořské výšky 1100 metrů pod Medvědí vrch. Podél lesní cesty se tu táhne v délce dvou kilometrů vysoký plot. Není tu kvůli šelmě, která dala vrchu jméno – ostatně ta už tady několik století nežije. Plot je tu kvůli mírumilovným jelenům a srncům. Bystrý pozorovatel brzy rozezná proč. V oplocence se to zelená listnáči. Některé jeřáby už dorůstají až pětimetrové výšky, lze spatřit i břízy a vrby jívy. Také jehličnany jsou rozmanité, vedle dominantního smrku i borovice lesní, která tu je takřka vymřelým pozůstatkem poslední doby ledové. A také je tady vysazen modřín, který však v těchto končinách není původní.
Na vnější straně plotu převládá jednotvárnost – smrk vedle smrku. Navíc řidčeji než za plotem. Z průklestu všech ostatních dřevin jsou viněni právě velcí býložravci. Lesníci se po několika stoletích rozhodli přerušit pěstování smrkových monokultur a zakládat přírodě blízký les. Vysoce přemnožená zvěř jim to však hatí. Typologicky by v této nadmořské výšce Jeseníků kolem tisíce metrů nad mořem měla růst jeřábová smrčina. Všude jinde kromě oplocenky však k tomu má daleko. Lesy České republiky v loňském roce v Jeseníkách vynaložily 21 milionů korun na ochranu mladých porostů. Avšak většina stromků, které nejsou za plotem, smrtelně utrpěla srnčím a jelením okusem.
Člověk-lovec nejdříve vyhubil velké šelmy jako svoji potravní (a loveckou) konkurenci. Teď však jako predátor na celé čáře selhává. Není schopen zredukovat stavy zvěře na přirozený počet, jako to dokázala sama příroda. K obrovské škodě lesních hospodářů. A nakonec i přírody samé, protože lesní zvěř ztrácí plachost a přežívají i neduživí jedinci, kteří mohou geneticky oslabovat i následující generace.
LESNÍ ANTIZOO
Oplocenka pod Medvědím vrchem byla postavena na místě smrkového lesa smýceného kalamitou v roce 1996. Smrky se ještě stačily přirozeně zmladit, ostatní druhy bylo třeba dosadit. Teď je zde hustota 5375 mladých stromků na hektar. Za plotem je hustota poloviční, jen 2425 kusů na hektar. Doslova tragický je u většiny mladých porostů poměr mezi smrkem a ostatními dřevinami – devadesát ku deseti. Do deseti procent se stěsnaly všechny druhy osamoceně přeživších listnáčů, modřínu a v nižších polohách jedle. To je proti duchu současného lesního hospodaření.
Jak velkým rizikem jsou nepřirozeně vysoké stavy zvěře, si uvědomuje i Josef Vlášek, který má ve státním podniku Lesy České republiky na starost myslivost. „Přemnožená zvěř představuje pro les nebezpečí až do úplného zničení porostu,” upozorňuje Vlášek. „Nejvíce jsou ohroženy mladé semenáčky. Čím je některý druh v daném místě vzácnější, tím víc zvěři chutná. Pouhým okusem může zlikvidovat populaci celého druhu,” dodává Vlášek. A upozorňuje i na další druh škod, kterým je ohryz a loupání. Proti tomu není imunní ani dominantní smrk.
Veškeré čerstvě vysazené lesy, ani ty, od nichž lesníci očekávají přirozené zmlazování, však nelze obehnat drátěným pletivem. Navíc jeleni a srnci do přírody mírného pásma přirozeně patří. Ale v mnohem menších počtech. S oplocenkami je navíc kříž. Připomínají zoologickou zahradu obrácenou naruby. Zvěř cítí za plotem šťavnatou kořist a snaží se proniknout dovnitř. Čas od času se jí to povede. V zimě 2005 až 2006 bylo tolik sněhu, že vysoký plot přestal být překážkou a do oplocenky pod Medvědím vrchem nastal hromadný exodus. Aby však oplocenka přinesla svůj efekt, nelze v ní zvěř trpět. A proto mají lesní správci čas od času starosti, jak ji vypudit.
HNILOBNÁ OBŽALOBA
Kolona znovu zastavuje na místě zvaném Trojmezí. Otvírá se pohled na vzrostlé smrky s viditelně poškozenými kmeny. Široko daleko nebyl ani jeden strom ušetřen. To jsou stopy po loupání ze sedmdesátých a osmdesátých let. Vlášek vysvětluje, proč se to děje: „Zvěř má složený žaludek, do něhož musí dostat potravu stůj co stůj. Nejen při nedostatku potravy, ale také jen kvůli zaplnění žaludku zvěř v zimě v létě loupe kůru stromů. Poškozené místo je pak vstupní bránou pro spóry hub a osud stromu je zpečetěn,” vysvětluje Vlášek.
Jeden z poškozených stromů lesníci nechali porazit. Na řezech byla vidět hniloba. Ve zdravém hospodářském lese by každý vzrostlý strom byl vítaným ekonomickým přínosem. Tento lesní úsek však vydá jen nekvalitní palivové dříví. Albrechtický lesní správce Vítězslav Závodný upozornil, že takto poškozené lesy ještě nedávno byly na 4,5 z 22 tisíc hektarů. „Navrhli jsme změnu lesního hospodářského plánu, aby se na takových územích snížilo obmýtí, a tím se vytvořily podmínky pro brzkou obnovu zdejších porostů,” uvedl Závodný. Ředitel moravskoslezského krajského pracoviště Lesů ČR Jiří Silvestr na místě prohlásil, že do budoucna si podnik už lesy, které přinášejí velké ekonomické i ekologické ztráty, nemůže dovolit.
Vědecký tým z Akademie věd ČR se zabýval složitou otázkou, jak stanovit únosný stav zvěře. Tedy takový stav, který nezpůsobí překročení hranic kritérií únosnosti prostředí. Stav může být definován jak početností zvěře, tak jejími dopady na prostředí. Jiří Kamler upozornil, že plánování, které vychází jen ze sčítání zvěře, selhává. Jak kvůli nechuti některých myslivců uvést skutečný počet zvěře, tak z neznalosti i z objektivní obtížnosti zvěř sečíst. Je přesvědčen, že kombinací početnosti a stareport vu vegetace lze dosáhnout mnohem přesnější regulace. A pozornost je třeba věnovat i ekologickým dopadům zvěře na okolí.
Kamler zároveň zdůrazňuje, že je vždy třeba posuzovat také ekonomickou únosnost zvěře na daném území. A to lze jednoduše definovat procentem, o něž se sníží hospodářský zisk na tomto území kvůli výdajům na škody způsobené existující zvěří.
KRITÉRIA ÚNOSNÉHO STAVU
Za únosné považuje Kamler poškození dřevin potřebných v cílových kulturách do deseti procent okusem a do pěti procent ohryzem a loupáním. Připouští i zpomalení odrůstání přirozeně se množících semenáčků o dva až čtyři roky u cílových hospodářských dřevin a dokonce o dva až šest let u atraktivních dřevin, u nichž není sledován hospodářský cíl. Do bilance musí samozřejmě promluvit i výše nákladů na ochranu proti okusu.
Zvěř má výrazný vliv i na ekologickou stabilitu prostředí a jeho biodiverzitu. Přitom zvěř působí nejen prvoplánově na flóru, ale zprostředkovaně může ovlivnit i faunu. Proto je stanovení ekologické únosnosti ještě složitější než ekonomické. Pro ekologickou únosnost je základním kritériem zachování biodiverzity prostředí, aby z něho nezmizel žádný druh.
Všechny tyto souvislosti plně chápou myslivci mezi lesníky. Jsou i mezi těmi, které jsme jako zástupce Lesů ČR citovali. Zato myslivecká obec je k problému dost lhostejná až přezíravá.
Předseda Českomoravské myslivecké jednoty, bývalý ministr zemědělství Jaroslav Palas, tvrdí, že kromě Krušných hor je spárkatá zvěř na normovaných stavech. A vzkazuje kritikům, zejména z Hnutí Duha: „Na rozdíl od ekologů provádíme každoročně sčítání zvěře a na jejich základě víme, kolik skutečně oné zvěře v lesích je.” Jaromír Bláha, který má v Hnutí Duha na starosti lesnický program, se však má v takové zjednodušené polemice o co opřít. Jsou to dvě rozsáhlé studie, které o přemnožení zvěře vypracovaly na objednávku ministerstva zemědělství dva věhlasné ústavy. První je z dílny Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů a týká se zmíněných Krušných hor. Druhou zpracoval tým Ústavu pro výzkum ekosystémů, který zkoumal celé Česko. V jejím závěru se píše: „Vyhodnocení inventarizace škod zvěří ukázalo, že trvá trend pomalého, ale zřejmého zvyšování podílu poškozených stromů. Tento výsledek celorepublikové inventarizace škod zvěří jistě nelze považovat za příznivý. Škody způsobené zvěří v kulturách se jednoznačně zvyšují.”
MYSLIVECKÁ LATINA S ČÍSLY
Odborníci v této studii spočítali, že při obnově lesa a jeho odrůstání je poškozeno 44 procent jedinců. U melioračních a zpevňujících dřevin dokonce 61 procent. A pokračují: „Současné nepřiměřeně vysoké stavy spárkaté zvěře v České republice se výší škod a jejich nebezpečností pro les projevují i ve středním věku porostu.” V roce 2005 v celorepublikovém průměru bylo zvěří poškozeno 27 procent stromů středního věku, jež s největší pravděpodobností vyřadí výše popsaná hnilobná epidemie.
Myslivci na rozdíl od ekologů, jak tvrdí Palas, zvěř počítají. Když to však v Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů dle odborných metod pro krušnohorské honitby přepočítali, vyšly jim až neuvěřitelné rozdíly. Ve sledovaném jarním sčítání myslivci neuvedli 22 až 102 procent skutečné populace jeleních samic. A jaký z toho vyplývá závěr? „V návaznosti na tento výsledek je nutné logicky počítat s vyšším ročním přírůstkem, než je v plánech mysliveckého hospodaření uváděn.” A co objevila analýza velikosti populace dle sčítaných stavů a skutečného odlovu? „Rozdíl mezi předpokládaným stavem a stavem sčítaným v roce 2005 je 3669 kusů a v roce 2006 dalších 3396 kusů jelení zvěře ve prospěch předpokládaného stavu. To je dvojnásobek stavu sčítaného a více než pětinásobek stavů normovaných,” uvádí studie.
Kde tedy Palas bere jistotu mysliveckých počtů? A především o co opírá své tvrzení: „Vytváříme opatření, aby se stavy zvěře držely skutečně na normovaných stavech.” To opravdu ani trochu netuší, že jeho myslivečtí kolegové sčítají hausnumera? Dokonce se k tomu přiznávají v internetové diskusi, kterou vyvolalo doporučené opatření ministerstva zemědělství v časopise Myslivost, vyzývající k redukci stavů spárkaté zvěře. Jak bývá u takových diskusí zvykem, zejména nejhorlivější diskutéři se skrývají za různé pseudonymy, proto nemá smysl citovat zdroj a příspěvky je nutné brát se značnou rezervou. Nicméně jeden diskutér píše: „Padl tady názor, že za opatření si mohou především myslivci, a to zejména tím, že uměle navyšují sčítané stavy. Já jako státní správa myslivosti (třetí obec, nikoli ministerstvo zemědělství) musím konstatovat, že tomu tak bohužel je.” Diskutující myslivce většinou stav lesa netíží. Za desítky podobných jeden citát: „Opatření mohlo napsat a podepsat pouze podplacené individuum z Lesů ČR, které už minimálně dvacet let (nebo nikdy) nebylo v lese!!! Co chtějí ještě redukovat? Vždyť kromě obor není kde a co střílet.” Osamocený protichůdný hlas patřil člověku, který porovnal vývoj odlovené srnčí zvěře, od 25 428 kusů v roce 1894 až po 124 284 kusů v roce 2006, přidal podezření, že si myslivci sami něco upytlačí a něco z lesa odnesou jiní pytláci, přimyslel zvěř uhynulou na silnicích a dospěl k závěru: „Z toho vyplývá, že české lesy dostávají od srnčí zvěře totálně na frak.”
TEORIE EXKLUZIVITY
Další dvě zastávky už notně prořídlého autopelotonu patřily dvěma velmi omlazeným lesním podrostům. V prvním bylo mnoho jedlových semenáčků, druhý tvořily už vzrostlé keře buku. Všechno rostlo jako o závod, a přitom bez plotu. Dlužno dodat, že obě místa byla už v nížině, kam jelení zvěř od jara do podzimu natolik často nezavítá. A srnčí? Ta je dle zkušenosti lesního správce Závodného velice vybíravá. Největší chuť prý má pokaždé na exkluzivní sousta, kterých je v daném místě naprostý nedostatek. Je-li na prvním místě mnoho mladých jedliček a na druhém zase časté keře boučků, mají oba druhy díky své četnosti velkou naději na přežití.
V zimě má jelení zvěř tendenci stahovat se do údolí a srnčí ke krmelcům a do blízkosti lidských sídel. Oba druhy se už při tom naučily spoléhat na lidské dobrodiní. Pro jeleny jsou nachystány přezimovací obůrky s vysokými ploty. V názorech na krmelce a obůrky se však pořadatelé podnětné exkurze navzájem liší.
Bláha z Hnutí Duha je přesvědčen, že pravidelné zimní přikrmování je rovněž jednou z příčin přemnožení vysoké i srnčí. Tvrdí: „Myslivecká sdružení tím divokou populaci v podstatě proměňují ve svérázný zemědělský druh. Krmení umožňuje, aby v lese žilo mnohem více zvířat, než by zde bylo za přirozených podmínek.” Názor ředitele Silvestra, jinak pravověrného myslivce, je přesně opačný:
„Přikrmovaní jeleni udělají méně škod na stromech. A pokud, pak jen v obůrkách.”
Největší paradox však vnášejí do problému myslivci. Čím více jsou stavy přemnožené, tím více si zastřílejí, aniž by se počty tenčily. A při šanování srnek a laní, které navíc nemají kýžené trofeje, mohou stavy zvěře ještě nekontrolovaně narůstat.
SOUVISLOSTI
* Zdravá jelení a srnčí zvěř je ozdobou lesa, přemnožená jeho zkázou.
* Redukci velkých lesních býložravců nelze ponechat na nezodpovědných myslivcích, ale měl by to upravit zákon. * Je nevyhnutelné zavést kontrolní mechanismy a účinná opatření, která zabrání narušování biodiverzity lesa přemnožením některých druhů.
* Platná myslivecká legislativa velice chybně staví zájmy nájemce honitby nad zájmy vlastníka.
OHRYZ NENÍ OKUS Velcí býložravci, kteří patří k takzvané spárkaté zvěři, mají při přijímání potravy charakteristické způsoby chování, při nichž vznikají i typické škody na porostech. Okusem se rozumí spásání letorostů, případně terminálů převážně mladých stromků, a využívá jej takřka veškerá spárkatá zvěř. Oproti tomu ohryz je charakteristický pro jeleny. Vzniká v zimním období, kdy jsou stromy bez mízy a kůra mladých i starších stromů nese stopy po jelením chrupu. Když se však pletiva stromů nalijí mízou, titíž jeleni, místo aby se spokojili s pouhým odkousnutím kůry, uchopí odhryznutý koneček a trhnutím hlavy sloupnou celý plát. Této mnohem nebezpečnější letní obdobě zimního ohryzu se říká loupání. Škody na porostech mohou vzniknout i při vytloukání paroží. Při něm se samci kterékoli parohaté zvěře snaží zbavit tkání takzvaného líčí, které vyživovalo růst jejich nového paroží. Největší paradox – čím více jsou stavy zvěře přemnožené, tím více si myslivci zastřílejí, aniž by se počty tenčily.
