- Začněme u vašeho vztahu k lesnictví. Jste vystudovaný lesník a jako lesník jste také dlouho pracoval. Čím především jste se zabýval?
Vystudoval jsem v Brně lesnickou fakultu a našel jsem zaměstnání na LZ Židlochovice. Pracoval jsem napřed na skladě dřeva v Břeclavi a potom jsem šel do Židlochovic dělat technologa. Bylo to zrovna přelomové období, kdy se rušily Jihomoravské státní lesy a vznikly Lesy ČR, takže jsem zažil doby, kdy bylo minimum papírování a byl čas na provoz. Zastával jsem funkci vodohospodáře, a to mě u lesů asi nejvíc bavilo. S panem Klouparem jsme plánovali a prováděli revitalizační opatření. Tehdejší ředitel, Ing. Janda, si tenkrát začal všímat, že lužní les vysychá a mění se. S revitalizacemi jsme začínali počátkem 90. let. Spojili jsme se s povodím Moravy a pamětníky, kteří už před tím něco podobného dělali, a zjistili jsme, že by se dalo provádět umělé povodňování lesa a úpravy systému vodních kanálů. Většina z nich byla nefunkční, zanesená, nebyla tam žádná stavidla. Shodou okolností se právě v té době řešilo, co bude s nádrží Nové mlýny. Jejich správci čelili snahám ochranářů je vypustit a území znovu zalesnit atd., takže povodí Moravy nám tehdy bylo nakloněné. Byli ochotni kvůli nám udělat umělou povodňovou vlnu na řece Dyji, v období kdy nám to vyhovovalo. Na polesích Pohansko a Soutok jsme skutečně začali les uměle povodňovat a výsledky byly dobré. Z grantů a dotací jsme sháněli peníze na výstavbu stavidel a obnovu systému kanálů. Řekl bych, že se to podařilo, systém kanálů dodnes existuje. Na některých cestách v lese jsme byli schopni vybudovat umělou hráz a dnes bychom byli schopni zavodňovat zvolené dílčí území. Z této práce jsem odešel v roce 1997 a do roku 2001 jsem pracoval na okresním úřadě ve státní správě lesů.
- Dnes působíte jako pastor, kudy vedla cesta od jedné profese ke druhé?
V době, kdy jsem pracoval u LZ, jsem byl starším ve sboru Apoštolské církve v Břeclavi. Práce přibývalo a tehdejší pastor se mě zeptal, jestli bych mu nešel pomáhat na plný úvazek. Les mě bavil a zajímá mě dodnes. Také jsem tam měl a dosud mám přátele. Ale vnímal jsem, že ten, který mě povolal, má pro můj život ještě jiný záměr. Tak jsem udělal toto rozhodnutí a nelituji toho.
- Jak vás napadlo jet vypomáhat izraelským lesníkům?
V říjnu 2010 jsem jako turista navštívil Izrael a tehdy jsme absolvovali prohlídku Bet Šeanu, kde bylo starobylé město, které v římských dobách zničilo zemětřesení. Dnes jsou tam vidět rozvaliny, amfiteátr apod. Průvodce nám tehdy povídal, že zemětřesení bývají v Izraeli periodicky po 90 letech a že další se blíží. Tehdy jsem si říkal, kdyby se něco takového stalo, jestli bych mohl nějak pomoci. Přemýšlel jsem, jestli si pořídit psa, který umí hledat v sutinách... Pak ale v prosinci 2010 došlo k lesnímu požáru v pohoří Karmel, který byl největší v dějinách Izraele. Shořel tam autobus plný lidí a bylo zničeno něco mezi 2 500–3 000 ha lesa v národním parku, v nejvzácnějších lokalitách. Když jsem tehdy viděl zprávy, sepnulo mi to – s hledáním lidí v sutinách nemám žádné zkušenosti, ale s lesy ano. Tady bychom mohli nějak pomoci. Samozřejmě v týmu, na to jsou potřeba peníze, logistika, lidi, a tak jsem se tehdy spojil s biskupem naší církve, jestli by ten projekt podpořil, a on souhlasil.
Kontaktoval jsem KKL (Keren Kajemet LeIsrael – Židovský národní fond), což je organizace, která v Izraeli spravuje lesy. Odpovědí mi bylo, že ano, že pomoc uvítají.
Shromáždili jsme skupinu lidí, kteří práci v lese znali. První rok nás jelo pět. Jeden lesní inženýr vzal svého syna, další z nás byl majitelem lesa a další zase dělával dřevorubce v Litoměřicích. Všichni jsme uměli pracovat s pilou. V březnu 2011 jsme už byli na místě a pomáhali jsme.
- Popište nám okolnosti vzniku požáru a jeho následky.
Požár vznikl ve vesnici Isifia, údajně dva školáci kouřili u lesa vodní dýmku a vyklepali popel do hrabanky. Ta začala hořet, oni se lekli a nic neřekli. Tehdy bylo velké sucho a silný vítr, takže když se les rozhořel, nebyla šance požár zastavit. Trval asi 4 dny. Izrael požádal o mezinárodní pomoc – přiletěla hasicí letadla z Ruska, Ameriky i Řecka.
Karmel po požáru.
- Jak časté jsou v Izraeli lesní požáry?
Velmi časté. Naštěstí jsou většinou jen lokální. Sucho a lesní požáry jsou tam největším limitujícím faktorem růstu lesů, takže na každém „polesí" mají svého lesníka – hasiče a hasicí vůz. Vlastně každý lesník je zároveň tak trochu i hasič. Po tomto požáru se zvedla vlna solidarity a ze zahraničí byly dodány prostředky na nákup nových hasicích vozů, takže momentálně mají velice dobré protipožární vybavení.
- V čem konkrétně spočívá vaše výpomoc?
Provádíme protipožární opatření a výchovu porostů: budujeme protipožární pásy, vyvětvujeme, děláme prořezávky, uvolňujeme cílové dřeviny, vyklizujeme klest.
První rok jsme pracovali hned vedle vypálené plochy, v borovém porostu, který shořel už před dvaceti lety a požárem v roce 2010 nebyl zasažený. Nebyl v něm proveden žádný výchovný zásah, a to měl 6–8 m výšky. Na jednom aru jsme vyřezali 150 kusů borovic a nechali jsme stromy pouze ve sponu 3 x 3 m. Pracovali jsme tam 14 dní a udělali jsme něco kolem hektaru. Veškerou hmotu jsme vytahovali k cestám, aby byla následně seštěpkována. Na rozdíl od našich lesů se tam nesmí žádný klest nechávat právě proto, že by mohl být palivem při dalším požáru.
Další rok jsme budovali podél vesničky Nir Ecion protipožární pás – podél asfaltových cest místní lesníci vysekávají 50metrové pruhy, kde nenechají žádný podrost, maximálně sem tam nějaký vzrostlý dub nebo borovici. Přes takový pás pak oheň nemůže přejít, popřípadě ho tam zastaví hasiči.
V dalším roce jsme museli začít pracovat mimo národní park. Ochranáři zakázali lesákům jakékoli zásahy v parku, včetně těch protipožárních. Je to tam podobné jako u nás, jen ještě akcentovanější.
Od roku 2013 už čtvrtý rok pracujeme na polesí Karmel Alonim, poblíž vesničky Kerem Maharal (tu mimochodem založili čeští židé). Jeden rok jsme dělali probírku ve svažitém porostu, druhý rok prořezávku na náhorní plošině a poslední dva roky provádíme protipožární opatření kolem národní turistické cesty.
- Jak dlouho trvají vaše pobyty a jak jsou financované?
Každý rok dva týdny. My si hradíme letenku a další cestovní náklady. KKL hradí naše náklady na dopravu po Izraeli a Fond Nehemie, který nás podporuje, hradí náklady na ubytování a stravu. Letošní náklady byly kolem 95 000 pro 5 lidí na 14 dní včetně letenek. Je ale nutno podotknout, že naše podmínky, co se týče ubytování a stravy, jsou velmi skromné.
V Izraeli je opravdu velmi drahá pracovní síla, takže se jim určitě vyplatíme.
Pro nás je to čistě dobrovolnická a nevýnosná aktivita. Tu práci děláme srdcem. Za ty roky se mezi námi vytvořila taková vazba, že tam jedeme jako za přáteli.
- Popište prosím charakter porostů v oblasti, ve které jste pracovali.
Nejde o vysoký les. Největší výšky tam dorůstají borovice. Duby dorůstají stěží do 8 metrů a za les se považuje i to, co my bychom považovali za křoviska. Křoví je trnité, propletené liánami, neprostupné. V tom křoví jsou ale vždycky nějaké semenáčky borovic, dubů, vyskytuje se tam rohovník – svatojánský chléb, dále olivovníky, introdukovaný eukalyptus... Tyto dřeviny protěžujeme a je naděje, že během dalších desetiletí se ty lesy více zapojí a křoví v podrostu už bude redukované.
- Takový typ zásahu, který vy provádíte (prořezávky), dělají běžně i místní lesníci?
Jejich vnímání lesa a jejich práce v lese je naprosto odlišná od té naší. Les tam funguje víceméně jen jako rekreační prvek, jako něco vzácného, kam lidé jezdí autem, pěšky, na kole, na koni. Lidi tam dělají pikniky, hlavně v létě, protože v lese je jediný stín. Hlavní náplň lesníků je dohlížet na les a na pohyb lidí a hospodářská činnost je tam úplně minimální. Viděl jsem tam shrnování a drcení klesu většinou stroji, které si najímají od soukromníků. Správa lesů nemá vlastní traktory ani nákladní auta, sklad na polesí je vybavený pákovými nůžkami, „plácačkami" na uhašení ohně, motorovými pilami a to je všechno.
Izraelští lesníci jsou vlastně mentalitou podobní spíše našim ochranářům a jejich ochranáři jsou zase úplně někde jinde...
Vyklizování prořezávkové hmoty, Isifia, 2011.
- A chápou vůbec tedy smysl vaší práce?
Musím přiznat, že první rok jsme s nimi měli střet, když jsme měli dělat hodně razantní prořezávku v borovém porostu. Říkali jsme jim, že po takovém zásahu se porost rozvrátí, u nás bychom to dělali postupně. Nakonec zavolali ředitele, který studoval v Anglii lesnictví, měl zkušenosti s hospodařením v evropských lesích. Ten nám řekl, že u nich se nevyskytují větrné ani sněhové kalamity. To, čeho jsme se báli, že půda bude náhle příliš osluněná a borovice uschnou, nám vyvrátil. Tamní hrabanka má tak dobré izolační vlastnosti, že ta půda nevyschne ani po silném odclonění. Byl jsem se tam podívat po 6 letech a ten porost je pěkný, měli pravdu.
- Které druhy dřevin se v této lokalitě vyskytují?
Borovice halepská, které říkají jeruzalémská, a Pinus brutia, které si cení víc, protože borovice halepská je náchylná na jednu houbovou chorobu. Když tedy děláme prořezávky a máme na výběr, radši necháme P. brutii. Co se týká dubů, v Izraeli se vyskytují 3 druhy, ale v naší lokalitě je jeden nejčastější – Quercus calliprinos. Je to neopadavý dub s malými ostnitými lístky a výškou 5–8 metrů. Mívá několik kmenů, takže my necháváme jeden nebo dva kmeny a ostatní vyřízneme.
- Máte nějakou zpětnou představu, jak vypadají porosty po vašem zásahu po pár letech?
Mám snímky, kde ohořelé dubové porosty obrazily z kmenů, dnes už mají stromky kolem metru. Borovice se po tom požáru vysemenily a dnes už jsou tam metrové nárosty.
- Jak v souvislosti s izraelskou zkušeností i s určitým časovým odstupem od práce lesníka vnímáte zpětně české lesnictví?
Uvědomil jsem si, jak je naše lesnictví nesmírně vyspělé. Hospodaříme s lesem tak, že přináší užitek při současném plnění mimoprodukčních funkcí. Máme zvládnutý celý hospodářský cyklus lesa, kvalitní provoz a špičkové odborné činnosti od lesního hospodářského plánování přes školkařství, ochranu lesa až po lesnické školství. Myslím, že na naše lesnictví můžeme být hrdí.
Děkuji za rozhovor (14. 4. 2016), Veronika Lukášová
Foto: archiv Karla Káni
Celý rozhovor najdete v Lesnické práci 7/2016.
